Souško čelko sím vás omluvte mě, ujel mi autobus. Anebo originálnější Bélovo (až na gymplu samože) – …nám praskla guma.


Jenže co mám říct já? Jakou omluvenku donýst tenhle čtvrtek soudružce Cubeekové, Daffové a soudruhu řediteli FF? Minulý čtvrtek totiž mám neomluvenou absenci, když jsem místo skvělé společnosti tří kumpánů zvolil méně skvělou společnost firemní. Jediné, co mne omlouvá, je snad jen cena onoho večírku. Byl celý zadarmo, takže jsem utratil jen dvě kila.



Tak snad mi to uznají a já nebudu viset někde na nástěnce v rubrice Okénko hanby. Když už jsem u těhlech školních věcí – taky si někdy vzpomenete na události, která vám teďka rvou bránice, ale před těmi x lety vám moc do smíchu nebylo? Jojo – hrozící ředitelská důtka po incidentu, kdy 1.5.1989 nejprve ulétl z řečnické tribuny znak ČSSR a potom začly do hymny odbíjet hodiny. Ano, i tak se dalo bojovat proti komunismu. Tedy – za nic jsme s kamarádem Novákem nemohli, jen jsme se tomu strašně smáli. No a protože jsme u toho drželi transparent, tak to bylo hodně vidět.



Anebo poznámky! Při běhu na 1500 metrů se naschvál loudal a jedl kradené jablko. Tu jsem nedostal já, já jsem byl sice poleno, ale nějakým zázrakem jsem v páté třídě skočil do dálky limit pro osmáky, z čehož jsem opravdu až do osmě třídy vyžil. Tu dostal spolužák David. Úplně panicky nesnášel dálkové běhy. Ještě před začátkem nás prosil, ať mu nastavíme nohu až poběží. Myslel si, že odřené koleno ho vyřadí z vlastního závodu. Zkoušeli jsme ho podrazit snad pětkrát, ale pud sebezáchovy je mrcha. Vždycky tam nastrčil ruce.



Pak přistoupil k drastičtější metodě – klekl si a začal si rozdírat koleno a dlaždici. Jenže ani to se nepovedlo, a tak musel běžet. Závodní dráha to byla taky kapitola sama pro sebe. Běhalo se na vedlejší silnici s převýšením asi pět metrů. Třista metrů odměřila učitelka bajvoko a když jelo auto zapískala a my jsme museli přestat a jít na chodník. Chytrým využíváním těchto fint se dal zaběhnout slušný čas, protože vždycky vypnula stopky.



Průser byl, když těch aut jezdilo moc. Pak se šlo běhat ke hřbitovu. Okolo hřbitova to bylo asi půl kilometru, výhodou byla zkratka přes Jaroslava Peška Vzpomínáme!, nevýhodou motající se babky s konvemi.



Anebo bitvy s křídou, jablkem, svačinou, houbou – prostě se vším co se dalo hodit a zanechat flek. Cheche, úplně jsem se navnadil, jestli ke mě do kanclu během deseti minut někdo přijde, dostane šanonem mezi oči. Samože namočeným!!!