Ratatata, ratatata, odpojili Arafata. Já vím, nesedí to tam, ale kdo měl na gymplu tušit, že zanícený bojovník za svobodu nezemře v dešti kulek, ale že (se) prostě zhasne. Tak, to byla asi nejaktuálnější část tohohle příspěvku, zbytek se bude týkat událostí dávno minulých, událostí, které dávno překryl prach a pavouci už začali plést závoj zapomnění.


Minulý pátek slavila Myrnina kamarádka narozky. Byli jsme pozvaní, a to dokonce i já a Daff. Jelikož jsem minimálně o pět let starší než oni, už od začátku jsem Myrnu psychicky připravoval na to, že se holt bude muset ožrat sama. Jenže osud a Daff byli proti. Druhý jmenovaný si sice ještě nevyříkal se svými útrobami všechny problémy, kvůli kterým se jejich představy o normalitě vyměšování po Egyptě rozešly, ale chtěl se zajít podívat mezi lidi. No a protože by bylo blbý, abych trhal partu, šel jsem taky.



Obyčejně se lidí a alkoholu nijak nevyhýbám, ale Myrnini kamarádi už jsou trochu jinde. Skoro všichni ještě studují, já už ne (tedy oficiálně ano, ale znáte to:-))). Všichni mají rok narození začínající osmičkou, já už ne. Všichni vyrůstali ve velkém městě, já už ne. Všichni si myslí, že Pionýr je něco jako Bratrstvo kočičí pracky, já si ještě pamatuju slib. Prostě moc jejich společnost nevyhledávám, protože to dopadne tak, že moudrý kmet vypráví historky z doby, když se ještě svítilo svíčkou a lišky měly alergii na ebonit.



Naštěstí v tomto případě jsme došli asi o hodinu později, takže drtivá většina ani nezaregistrovala, že jsme přišli. Vlastně ani oslavenkyně, protože dárek zůstal doma na botníku. Myrna se odběhla družit a my s Daffem a půlkou rumu jsme si sedli v kuchyni asi mezi deset lidí. Vůbec to nechápu, asi už musíme nějak stařecky smrdět, protože i když jsme se snažili tvářit vyhuleně a radši moc nemluvili, tak jsme za chvíli zůstali v kuchyni sami. Kontakt s pařícím světem kolem nám obstarávali lidi, co kolem chodili na záchod a šestiletý syn pořadatelky, který si vybíral ty nejzhulenější smažky co by soupeře na fotbal.



Jako většina světových příběhu, i tenhle má happyend. Nejenže jsme s Daffem nepropadli depresi a s výkřikem "Smrt mladému genofondu" otevřeli okno na čerstvý vzduch, ale nakonec jsme se družně přidali! Co vám mám povídat, cítil jsem se jako mladý hřebec, který vyběhne ze stáje na sluncem prohřátou louku a radostně rže, zatímco mu pod kopyty ubíhá tráva…



Každá iluze něco stojí, takže ráno herky, co dotáhla metrákového kovboje trpícího větry bych nepřál nikomu.