Voní hezky…


To jsem si tak o víkendu zase jednou vzpomněl na Wencu. Jo, kdopak ví, kde mu je asi konec. Asi někde právničí a s trojcifernými částkami za hodinu si ani nevzpomene… To já doufám, že se mu zaškytalo pořádně:-)



Jednou v prváku jsme si byli přivydělat na brigádě. Ukecal jsem ho ať jdeme do pekárny, že je to tam flákačka. Já jsem byl už zkušený pekař, ve svém rodném měste jsem prošel všema (dvěma) provozovnama, co vyráběly pečivo a cukroví. Samože jsem se mu zmínil jen o těch světlých stránkách – teplá pec, spousta žrádla, práce u které se dá leckde zašít. O těch temných stránkách (proč jsem potom měsíc nechtěl jíst pečivo) jsem se mu moc nezmiňoval. Na brigády jsem totiž chodil nerad sám – většinou jsem svou vizáží přilákal nějakého deviantního workoholika, kterej si pak celou směnu honil ego tím, že se po mě vozil.



Tak jsem ho přemluvil a šli jsme. Jenže Brno není žádný malý mejdlo – kdeže rodinná pekárnička s ručním vážením, pletením vánoček a plněním koblih! Nastoupili jsme v Delta pekárnách a já se nestačil divit. Na jednom konci hangáru se do stroje nasypala mouka, přísady a voda a o třicet metrů dál to zvracelo rohlíky jak na běžícím pásu. Otázka byla nasnadě – co tam sakra budeme dělat?



Nejčernější obavy se naplnily. Dostali jsme kvalifikovanou práci kontrolora syrových rohlíků. To se prostě stálo nad pásem, který pomalu běžel, a kontrolovalo se, jestli v šestnácti lůžkách leží šestnáct rohlíků. Když byl někde nějaký cizoložník, šoupli jsme ho zase na samotku, aby se nespekl.



Po čtyřech hodinách jsme pomalu dolezli do šatny, počkali až k nám doběhnou parkety a čučeli do blba. Po chvíli Wenca povídá "Třistadvacettři" Super, nebyl jsem magor sám – taky trávil čas tím, že počítal, kolik je tam řad lůžek. Já jsem jich napočítal o něco víc, takže byla zábava i na druhou část brigády.



Ovšem druhý den se nám už moc nechtělo. Naštěstí si pro nás stroj připravil jiné atrakce – například asi desetiminutový zásek, po kterém vychrlil z útrob sen Jeffrey Dahmera. Asi třista uřízlých černošských penisů jeden vedle druhého. Perverzní podívaná netrvala dlouho – rohíky byly co nejrychleji sklizeny a pomlety do strouhanky – ani drobek nazmar!



Na závěr bych se chtěl zpětně omluvit několika maloodběratelům. Když jsem dával rohlíky do bedýnek, opravdu jsem je nepočítal. Vím, mělo jich být sto, ale znáte to, chybička se vloudí. V některých přepravkách se bálo pět rohlíků a jinde jsem to musel pořádně udusat. Statistici pro to mají rozptyl. Pekaři asi taky.



Jojo, kdybych si měl napsat do životopisu každou brigádu, asi by to dvě stránky nebyly. Ale všechno měly společné. Mizerně placené a přesto super. člověk měl jistotu, že za pár dní to skončí a zase bude chvíli klid. Někdy na to vzpomínám se slzou v oku. Důchod je zatraceně daleko…