Plus příplatky samozřejmě. No kdo by to nebral? Zvlášť když se jde dostat až na magických 23 kaček! Ó jak jsem byl kdysi bohatý… kde jsem ten balík mohl rozfofrovat?


Jasně, bodří už bědí. Vyslyšel jsem Cubeeka a ponořil se ještě hloub do svých paměťových šachet nechávaje za sebou jen drobky z chleba coby pomyslnou Ariadninu nit. Doufám, že tam nemám myši nebo podobnou havěť, nebo zůstanu navždy ztracený na začátku devadesátých let.



V rodném městě byly dvě konkurující si pekárenské provozovny. Jedna se jmenovala ženským jménem, což jsem tak docela nepochopil, protože šéfova manželka se jmenovala jinak. Následoval rozvod, ale to už je jiná historie. Každopádně jsem oceňoval invenci – tenkrát se s tím nikdo nesral, když spravoval auta a jmenoval se František Molčík, tak se po úporném přemýšlení nazval FrMol, opravna aut. To samé Tomáš Nekvapil, výroba kloboučků – Tonek. Jediná kdo s tím měla problémy byla jistá Anna Albová, a to protože nic neuměla.



Nastoupil jsem tam a už to frčelo – plést vánočky, vážit těsto, tahat pytle s moukou (65 kg!!! – tenkrát ještě tahal on mě), péct, sypat makem, třídit do bedýnek a podobné radosti. Jednou jsem čistil rohlíkovač a palec zjistil, že jsou tam velice ostré plochy. Krev jsem setřel, dal si náplast a šel dávat těsto do stroje. Po několikátém zanoření do příjemně měkké hmoty jsem s hrůzou zjistil, že náplast už není na svém místě. Naštěstí šla dobře vystopovat a já jsem pochopil jedno ze základních pekařských pravidel – co projde pecí, je čistý!



Na druhou stranu byly i veselé chvilky. Jednou jsme se dohodli a přinesli si párky, zabalili do těsta a dělali párky v rohlíku. Největší práce byla ohlídat, který to jsou, už několikrát se jim stalo, že neinformovali toho u pece a rohlíky šly normálně do prodeje. Onehdá jsem zase zapomněl přidat jedno z desítky Eček, které se do pečiva cpou (to je proti tvrdnutí, proti vhnutí, na kynutí, na měkkost…) a rohlíky vypadaly jako splasklý balonky.



Navíc, nahoře se dělalo pečivo a dole byla cukrárna. Kdo jednou dělal v cukrárně, nemůže se na sladký ani podívat, což nebyl můj případ. Každý den jsme zkoušeli, jestli náhodou nezapomněli zamknout mražák a vyplatilo se. Tak jsem se sladkýho ještě nikdy nepřežral a asi už taky nepřežeru. Bylo to také poprvé, co jsem nesnědl tabulku čokolády. Měla totiž dvacet pět kilo.



Dělat u pece s sebou přinášelo bonus 2 Kč k základní mzdě, takže jsem do toho šel. Bohužel mi nikdo neřekl, že si mám sundat brýle a řetízky (ano, byl jsem maximální macho. Na krku jsme měl první písmeno své tehdejší lásky a pak pro jistotu ještě pět dalších, náhodně vybraných). Když na vás foukne třista stupňů, tak se s tím kůže vypořádá pocením, ovšem řetízek a brýle tu schopnost nemají. Spáleniny za ušima, na nose a na krku vypadají sice efektně, ale tenkrát jsem nadával jak špaček.



Jednou v noci jsem dělal koláče, což spočívá v bouchání do bochánků, aby vznikl prostor pro náplň (desetikilová plechovka plná šlupek, šťopek a bubáků od jablek) a pak se to potře vajíčkem, aby to bylo lesklé. Když jsem šel do skladu pro vejce, našel jsem plato úplně černých. Nikdy jsem čínské vejce neviděl, ale tohle bylo opravdu tmavé a kožovité na dotek. Zeptal jsem se šéfa jestlli to můžu vyhodit. "Blázníš? Na deset dobrejch jedno černý!" Co projde pecí je zdravý, já vím…



Průser byl ovšem to, že smrad přehlušil feromony všech můřích samiček a můří samci se slítali jen do kbelíku s vejci nebo na koláče. Nejdřív jsem je z nich vybíral, ale protože to moc zdržovalo, tak jsem se na to vykašlal. Byl jsem ovšem zvědavý, co s můrama udělá solárko, a tak jsem si vyhlédl jednoho kapitálního lišaje a pozoroval pekáč. Z můry zbyl jen takový černý ďobek, vypadalo to jako smítko. Od té doby vím, že to, co je mák, tam, kde mák být nemá, není mák. To samé sezamová semínka. Viděli jste někdy myší hovínka?



Další rok o prázdninách jsem nastoupil u konkurence, kde byly lepší prachy. Ovšem to bylo vyváženo poněkud hardcore sestavou personálu. Moji šéfovou byla holka, co vychodila osm tříd zvláštní školy – na druhou stranu z nás byla nejsilnější. Mistr pekař byl minoritní a z jeho poplácávání po těstě, pokukování po mě a věty "Jako prdýlka, co ty na to?" jsem se budil ještě dlouho s mokrým pyjamem. Pecař byl deathmetalista i vizáží, takže bych se nedivil, kdyby do pece občas přihodil i nějakou tu jeptišku. No a já jsem byl ten, kdo dělal i vedle. Takže noční směny byly v pohodě. V jedné provozovně se pekly veky, v druhé koblihy. Celou noc jsem jezdil na kole a pašoval jedno sem a druhé tam.



Když jsem pak dělal přijímačky na vejšku, bral jsem to tak nějak na lehkou váhu. O mě se přece budou prát! Jenže – asi se anulovala kvalifikace, takže to dlouho vypadalo nijak. Mně to bylo jedno, budu doma, o co jde? Takže jsem se na vejšku dostal jen díky výhrůžce, že zase půjdu k těstu. Všechno zlý je k něčemu dobrý. Teď ještě co je co…