Aktivní dovolená. Taky cítíte ten protimluv? Ani já jsem nebyl výjimkou a podezřívavě zavětřil něco, co by se mému tělu nemuselo moc líbit. Myrna však mazaně vysvětlila, že jde o něco, kde se bude trochu chodit po horách a po večerech chlastat. Navíc jel i kamarád Novák, jehož vztah k alkoholu se dá hodnotit také minimálně jedním plusem. Takže to mělo proběhnout v klidu.


Nalezení ubytování bylo necháno na mě. Nevím jak moc to byla chytrá volba, protože jsem ani nevěděl, kde Roháče jsou. Napošesté jsem zamluvil ubytování a hned jsem tam volal znovu, zapomněl jsem totiž na pár maličkostí typu cena ubytování a jídlo. Pak už se zdálo všechno v pohodě. Přípravy probíhaly trochu chaoticky – půlku věcí prý potřebných na hory jsem neměl, takže jsem to látal vietnamskou proveniencí.



A v pátek se vyjelo! Kamarád Novák se ukázal jako sebevědomý řidič. Možná až trochu moc – jet bez známky na slovenské dálnici a spoléhat na to, že jsme ještě jeden stát bylo poměrně odvážné. I silnice byly trochu zacpané, takže jsme do Habovky dojeli až o půl jedenácté. A hned jsem zjistil, co jsem zapomněl doma. Papírek s adresou a telefonním číslem ubytování. Jen díky mé fenomenální paměti jsme si mohi zavolat, kam že to máme jet, protože jsem se na to zapomněl při prvním telefonátu zeptat.



Ubytování bylo super, polopenze taky – jen mě trochu vyděsilo, že Myrna i Novák chtějí vstávat už na osmou! Mé huhlání bylo utnuto tím, že se zítra půjde jen taková zahřívací procházka, jen aby se trochu zahřály svaly. Chtěl jsem namítnout, že mě stačí na zahřátí všech aktivních svalů posadit se na chvíli někde na kamna, ale radši jsem mlčel. Kdoví co by si na mě vymysleli.



A ráno se vyrazilo! První překvapení – kilometrovníky. Nejsou na nich totiž kilometry, ale hodiny. Poté, co jsme zvládli údajně 3,5 hodiny za 2,5 hodiny, zavládlo ve většině naší výpravy nemístné nadšení. Chtěl jsem ho trochu schladit, ale nemohl jsem popadnout dech – kyslíku už je v těch výškách pomálu. A tak se šlo dál.



Nechci popisovat následné martyrium, protože pasáže typu nahoru dolu pád dechová nedostatečnost huhlání by vás brzo přestaly bavit. Navíc – trochu mi vynechává paměť, asi jsem chvílema šel omdlelý. Abych to zkrátil – zahřívací tůra trvala jedenáct a půl hodiny po hřebenech a druhý den bylo problém nalézt trasu, kudy jsme nešli. Posledních pět hodin jsem šel hnán vidinou polívky a piva, ale jediný kiosek nebyl na nápor vyčerpaných turistů připravený. Už bylo jen pivo.



Z celé trasy jen pár postřehů. Novák fotí. Novák fotí všechno. Úplně všechno. Kameny. Bílé kameny. Hnědé kameny. Kamenné kameny. Kamenné bloky. Sníh. Sníh s kamenem. Sviště. Sviště na kamenu. Dolů se jde hůř jak nahoru. I v červenci si můžete rozbít hubu na sněhu. Nahoře většinou není vůbec nic, co by poskytlo alespoň trochu náplasti na zničené tělo. Stačilo by málo. Klidně jen vrcholová knížka. Nebo kněžka?



Večer byl trochu ovlivněný průběhem dne, ale nikdo si toho skoro ani nevšiml. Pravda – obyčejně usínám oblečený, až když je flaška ginu prázdná. Ten večer se jí nikdo ani nedotkl. To se však dotklo mě – říkalo se chlastací večery! Druhý den jsem začal s huhlací a žbrblací masáží už od začátku a vypadalo to, že taktika nese úspěchy. Naplánována byla jen krátká šestihodinová hřebenovka. Sice jsem tam viděl něco jako Ostrý Roháč, ale říkal jsem si, že to bude jako u nás. Znáte to – Kuřecí párky, Mladá Boleslav, Tlustý Vlastimil.



Prvních sto metrů jsem zjistil, že mě bolí i to, o čem jsem neměl zdání, že tam někde je. Prostě jsem to nazýval souhrným názvem nohy. Rozejít se to ale muselo, protože jsem připomínal golema, a to nejen rychlostí chůze! Když jsem viděl, kam dneska půjdeme (malá nápověda – musel jsem hodně zaklonit hlavu), tak jsem pouštěl páru.



Nejkritičtější okamžik výletu přišel přibližně uprostřed. Představte si vrchol asi jako příkrý vršek střechy. Z každé strany padesát lidí, jedinou cestu a obejít to nejde. Vůbec netuším, proč se Al Kajdá pachtí s bombami ve vlacích a v autech. Tam nastražit menší nálož, tak je obětí mnohem víc. Chodilo se systémem z jedné strany deset z té druhé taky deset. Jenže znáte to – deset není někdy deset, takže jsme tam tvrdli půl hodiny. Ve dvoutisících metrech. Stojíc nad převisem ze kterého zažil plivance zatím nejdelší trip.



Novák neváhal ani minutu a zapředl rozhovor se dvěma slečnami. Myslím, že to jsou suverénní rekordmanky – stopnout si odvoz domů ve dvou tisíc metrech umí málokdo. Po menším zdržení se šlo dál. Novák nezklamal a ke Trem kopám přidal i čtvrtou. Mapy se však opravovat nebudou, i když je na ní i malá mohylka.



Odpoledne jsme se doklopýtali do trojciferné nadmořské výšky, dali pivo, čučoriedkový sen (borůvky naložené v rumu – mimochodem dnes bude asi TheGenový sen) a opět se setkali se slečnami. Pozvali jsme je na pivo i u druhého stánku, kde opět neměli polévku. Pomsta byla sladká – potiskali jsme se vrcholovým razítkem kde se dalo a servírka se musela dívat. Celou dobu jsem mluvil víceméně plynnou slovenštinou, kterou jsem odkoukal od Mira Žbirky a jeho poradu Rhytmick. Ostatním se zdálo, že mluvím jako cikánský buzerant, ale já za to nemůžu, že takhle mluví.



Kamarád Novák řešil pořád velké dilema – dvě slečny. On je poveze. A neví jak se jmenují. Vyřešil to vskutku famózně. V jedné picí pauze dopil jako první a začal. "No… tak teď už bysme si mohli říct ty jména ne?!" Připomnělo mi to celé jeden film z okupace, myslím Vyšší Princip. Name!!! Jan Suk… Geboren!!! V Hostivicích… In Deutsch bitte!!!



Nakonec snad jen tento večer snesl přísnější měřítka pro chlastací. Myrna dokonce odhalila i zábrany, ale Novák se zachoval jako gentleman a v jednu hodinu v noci koukal nááááhodou z okna a během Myrnina převlékání nám líčil, že venku stojí modré auto.



Třetí den už jsem prosadil jako odpočinkový. Ale o tom až příští týden. Trochu jsem to přehnal a začínají mě bolet svaly. To víte… intenzivní trénink a muskulatura začíná imitovat černého negra. No dobře kecám. Přeseděl jsem si prdel.