Včera mi zavolal bývalý spolužák, který mi volá jen když něco potřebuje. Nejinak tomu bylo v tomto případě – jenže tentokrát měl smůlu, protože se to muselo vyřídit osobně. Musel tedy vstoupit na donedávna nepřátelskou půdu, do hospody.


Daff uspořádal jakousi nostalgickou akci, kdy sezval lidi s kolejí, co se ještě nerozprchli za klokanama, kondorama nebo pražákama, a tak jsme se přidali taky. Uspořádal to dokonce v hospodě, která byla mou prvně navštívenou v Brně, což sice asi netušil, ale radost mi udělal. Bohužel ne všichni účastníci pochopili smysl nostalgického setkání, a tak jsme za chvíli chlastali jak za starých časů, kdy se vstávat mohlo v jedenáct, anebo taky vůbec nemuselo. Škoda, že si nikdo neuvědomil, že už tomu tak není, mohl jsem mít dneska hezčí ráno, ale o tom až nikdy.



Vztah S. a alkoholu byl skoro celé studium značně opatrný. S. nepil, takže když si dal jednou dvě piva, výsledek byl takový, že chodil po hospodě mezi romanticky večeřícími páry a předváděl, jak dlouhý péro má Honza Fiala a co to znamená, když někomu polostojí. Dodnes nevím, jestli nějakej Honza Fiala existuje, ale pro mýdlo se před ním neohnu.



Od kolejí si už játra trochu zvykla, ale i tak jsem byl trochu nervózní, co se zase provede. Naštěstí zůstalo jen u vzpomínání na mladý dobrý časy, což je vlastně všechno, co už se stalo. Se S. jsme byli podobně počítačově postiženi, takže jsme cíleně terorizovali Dina a ostatní, kteří měli počítač. Kvůli S. jsem málem neudělal finanční trhy, protože jsem s ním byl na prvních cvikách (přednášky to myslím nemělo. Měl vůbec nějaký předmět na škole přednášky?:-) a během půlhodiny učitel dokázal vysvětlit vzoreček D=k*i*t. S. prohlásil, hele kašleme na to, jdeme na NHL. Souhlasil jsem, protože podobné vzorečky jsem si dával k snídani už někdy na gymnáziu. Jenže během půlroku se ten vzorec okotil, nabobtnal a nalepil na sebe spoustu dalších klikyháků a myslím, že jsem tam zahlídl i nějakej integrál.



Mezi top příhod s S. řadím i následující. Ve druháku se nedostal na koleje, protože si včas nezařídil bydliště. Než jsem ho ubytoval u sousedů na chalupě, musel bydlet na privátu "u babky". "babka" byla babka, která se snažila prokouřit někam úplně mimo, protože neustále hulila. S. neměl rád cigaretový smrad, a tak byl pořád nasáčkovaný u někoho na kolejích. Jednou jsem šel s kýmsi odpoledne probrat učivo, a když jsem se v šest po třech pivech vracel, už bylo takové přítmí. Odemkl jsem pokoj a rozsvítil zářivku.



Scéna jako z Lynche – zářivka bliká, snaží se přemluvit neon ke svícení a všude po pokoji jsou poházené malé hromádky. Svádím to na nějaké haluze, ale když se konečně rozsvítí vidím, že to je špatné. Celý pokoj byl pokrytý prázdnýma šnečíma ulitama. Byly všude – u mě na posteli, u spolubydlícího na posteli, na zemi, v hrnku s nedopitým čajem, prostě všude. Pamatuju si, že jsem si nebyl vůbec jistý, co se to sakra děje. Chvíli jsem jen tak seděl na posteli, a snažil se zrekonstruovat cestu z hospody, jestli jsem třeba někde nevstoupil do nějaké stupidně vyhlížející brány nebo omylem nevyšňupl prášek do pečiva.



Nejhorší bylo ovšem pocit, když mi došlo, že ty šnečí mrtvoly tam opravdu jsou a já nemám ani páru, kde se tam vzaly. Začal jsem podezřívat spolubydlícího, že je asi úchyl a podobným způsobem se ukájí, ale důkazy jsem pro to nenalezl ani v jedné ulitě. Nakonec jsem jich asi třicet vyhodil z okna a nechal jen pět, abych ho mohl konfrontovat a donutit k přiznání "Ano, píchám duté šneky!". Asi za půlhodiny přišel S., jestli s ním nejdu na večeři. Byl jsem rád, že přišel konečně někdo, komu se svěřím a začal jsem mu líčit tu spoušť. Začaly mu cukat koutky. No a nakonec jsem z něj dostal ty vole chci s tebou jít na večeři a ty tu nejseš, neměl jsem co dělat, tak jsem asi ti asi hodinu házel do okna šneky, jdeš na tu večeři nebo ne?



Blbec. Krásně jsme si rozuměli.