Těžko. Zvlášť po akci trvající celou noc a dvou hodinách spánku.


Nepomůže nic, budík, příslib utopence na rozevlátý žaludek, ani princ se smyslnými rty a mečem zubatým od nepoddajného trní by npochodil. Natožpak Myrna! Jenže vstávat se muselo – v 6:08 nám podle internetu jel autobus a cesta na zastávku ještě nějakou tu minutku trvala.



Stala se však ta nejhorší věc na světě. Vstávání a samotné buzení se mi prolnulo do snu. Prostě jsem se sám na sebe díval balkonovým oknem a pozoroval Myrnino marné snažení. Dokonce jsem ji i pomáhal, protože mi ji bylo líto, jak se snaží. A že se snažila opravdu pořádně.



Na budík jsem prý nereagoval, tak ze mě pomalu stahovala peřinu. Prý vždycky když jsem se pro ni natahoval, tak ucukla. Já bych se to nebál nazvat mučením… Jenže ani když byla deka dole, nejevil jsem žádné známky toho, že jsem při vědomí.



A dál už jsem to sledoval ze sna. Následovalo plácání po zadku. Nevydržel jsem sledovat jak si dělá mozoly, a tak jsem ji chtěl pomoct a začal jsem se ze spaní plácat po prdeli taky. Každopádně, ani taková budící onanie nepomohla.



A tak muselo nastat verbální buzení. TheGene, vstávej! TheGene, vstávej! TheGene, vstávej! Strašně mi ji bylo ve snu líto, a tak když se ozvalo asi podesáté TheGene… tak jsem i odpověděl: "Já vím… vstávej!"



Vůbec nevím, jak jsem se nakonec dostal z postele, ale v 6:05 jsme už byli na zastávce. Díky Myrno!



Nemusím snad ani psát, že autobus jel až v 6:55, že ne?