Úvodem tohoto příspěvku, rozbiju židli o děvku. Trapný, ale aspoň se to rýmuje. Nějak to zabít musím, protože sem prý nějdou dávat odkazy jak jsem kdesi četl u někoho, kdo to určitě zkoušel. Pokud to nezkoušel, tak teď vypadám jako debil. Jako kdybych nebyl.


Jak jste si už určitě přečetli u Leni, někteří z nás si myslí, že za tím volantem můžou všechno. Jen aby se nedivili! Temná noc, klepání na okno, umrlá srna s přeraženým kopýtkem se přišla mstít. Úplně to vidím. Mám to taky z první ruky – kamarád J. když nedostal koleje, tak spal na pitevním stole na veterině. Ústav chorob včel, ryb a zvěře. Říkal, že když přišel nakalenej, tak toho moc mezi formaldehydem nacucanýma zbytkama pajšlů moc nenaspal.



Já můžu za sebe s čistým svědomím prohlásit, že jsem ještě za volantem nic nepřejel. Na kole se to nepočítá, protože tam jsou šance přece jen vyrovnanější. Takové souboje jsem podstoupil zatím jen dva a zatím držím čestnou remízu. Poprvé šlo o srnečka a podruhé o koťátko.



Nejdřív bych asi popsal moje kolo, které jsem zdědil po otci a dál jsem v genealogickém stromě nepátral. Ono to úplně stačí. Přes dvacet let starý favorit, původní barva modrá. Pneumatiky původní, proto vždycky vítám parně dny, kdy se na asfaltu dělají tekuté kapičky. Jejich rozjíždění je jedinou možností, jak vrátit černou barvu na gumu. Převodovka odmítá přeřadit na nejhlehčí převod, takže za jízdy do kopce mě předbíhají i hodinky. Řetěz cvrliká tak, že na mě pořádají nálety nasraní skřivánci, kterým rafinovaně odlákávám partnerky.



Přesto mi kolo vyhovuje, zatím mě vždycky bezpečně dovezlo (krom jednou, když se mi smekla cvička vietnamské výroby a já si za jízdy šlápl do drátů předního kola – vynikající figura, doporučuji. Prý to zkusí Komrsková v Aténách na kladině.) a já se mu odvděčuji tím, že ho sebou všude beru. Například bylo v Rakousku – celníci mě nechtěli pustit, že tam prý vezu šrot. Docela jsem se urazil, ale do pohody mě vrátil zájem rakouských Technischemuseí.



No a s tímhle kolem si tak rozvážně (zapomněl jsem popsat brzdy, ale to jen proto, že už ten název není nejpřesnější. Spíš leštiče ráfků.) jel po rovince a z lesa vyběhl v mém směru takovej divnej pes. Začal jsem brzdit, přesto jsem ho rychle dojížděl. A on to srneček! Snažil jsem se ho objet a přejel jsem na druhou stranu, ale ten debil přede mnou pořád utíkal a kličkoval. Asi si mě spletl s vlkem. Když už to vypadalo, že ho objedu, skočil mi pod přední kolo. Strhl jsem to do příkopu, a tak jsem ho jen bouchnul a proklel. On tak divně kníknul, jako že rozumí a odskotačil dál.



Já jsem přežil, on taky, takže remíza. No a koťátko? To bylo, když jsem jel do kopce a tak jsem moc nesledoval cestu před sebou. Znáte to, pohled upřený na zem, kontrolujete nohy jestli tam jsou a nevykašlaly se na to. No a tak si tak supím a najednou se v mém zorném poli objeví kotě. Uhnout jsem v té rychlosti nestačil, a tak jsem stihl jen nadskočit. Moje snaha však byla marná. Kotě už totiž bylo mrtvé. Naštěstí jsem nevyjel ze stopy, takže jsem udržel všechno v sobě a začal si sugerovat, že bylo nakreslené.



Takže čekám na rozhřešení. Jiný smysl tohle nemá. Děsím se až mě přijde strašit něco malého vrnícího, a tak jsem to radši všechno vyklopil. Hned mi je líp. A zhasněte tu lampičku…