Jsou věci mezi nebem a zemí, které lze racionálně vysvětlit. Někdy to jde svést na slyšiny, vidiny či mluviny, někdy na něco jiného. No a někdy si člověk musí pomoct Ufony. Samozřejmě, že racionálními… jinak by to nešlo.


Měl to být takový normální Silvestr. Přijet na koleje do Brna, setkat se s kamarády, které jsem už tři dny neviděl a počkat tam na začátek zápočťáku. Sice bylo domluveno asi deset lidí, jenže nakonec jsem dojel jen já a J. Vůbec nám to nevadilo a předstartovní nervozitu jsme zahnali už 30.12. kdy jsme vyrazili na Favál na Simpsons Party.



K zábavě nám stačilo málo – Simpsnovi na zdi a holky na parketu. Už už jsme to chtěli rozbalit, ale J. všechno zkazil. Zrovna když svítilo jen takovéto světlo, co zdůrazňuje bíle zuby ve vzrušením se chvějícím chřípí, ramínka podprsenek vykukující zpod sklouzávajících rukávků a obrysy kalhotek laškovně vykukujících z kalhot, tak si sundal boty. Záře bílých ponožek přehlušila vše výše zmíněné, a tak jsme měli smůlu. Asi ve tři nás vyrazili, tak jsme se ještě stavili v nějakém nonstopu a na baru šlohli flašku Absolut vodky. Bohužel prázdnou.



Ráno na Silvestra jsme zjistili, že jediný kdo na kolejích přibyl, je moje bývalá E., se kterou jsem byl rozejít tři měsíce nazpět. Jelikož jsem však byl trochu galantní a hodně blbej, tak jsem ji koupil k svátku flašku Metropolu (nejlepší poměr cena – výkon). Tenkrát byl Fernet Citrus žhavá novinka, takže J. koupil to a vše jsme posichrovali litrem rumu. Nehodlali jsme čekat do večera, takže už během druhé hodiny odpolední jsme zjistili, že ten Citrus zas tak dobré pití není a že ho radši vypijeme, abysme si s ním potom nekazili chuť.



Alkohol způsobil, že jsem získal pocit, že za ty tři měsíce jsem zkrásněl, zmužněl a zchytřel natolik, že bych mohl být opět připuštěn. Možná to bylo také tím, že tam jiná holka nebyla… Každopádně – dar se předal a popíjelo se dál. To, že stejný pocit jako já nesdílí také E. mě uvedlo do mírné deprese, z níž mne nevyvedl ani Mrazík. Všichni chtěli jít slavit někam do města, což se mi moc nechtělo. Nechal jsem je tedy jít a sám šel s rumem za vrátným. Úspěšně se mi podařilo směňovat rum za jednohubky, takže večer probíhal zdárně dál. Jenže pak…



…únos! V pět ráno jsem přišel k sobě, když jsem zasouval klíč do zámku u pokoje. Oblečen úplně jinak, než jsem si naposledy pamatoval a s totálním oknem, které nelze nijak jinak vysvětlit. V pokoji byl pořádek, na balkoně trochu nablito, ale jinak nic, co by mi napovědělo, kde jsem byl a co jsem dělal. Šel jsem tedy za J. Ten tam ležel oblečený s E. (taky oblečenou) a mě jich bylo tak líto, že jsem si řekl, že jim udělám snídani. O půl šesté jsem jim donesl chleba s máslem a vajíčkem natvrdo a dožadoval se díků. J. mě místo toho poslal do prdele a vyhrožoval dokonce fyzickým násilím, jestli ho budu ještě budit.



Ukřivděný jsem si šel půjčit klíče od televizní místnosti, zavolal jsem domů, že jsem na novoroční přání trochu zapomněl a přemýšlel, co se to sakra děje… V devět hodin za mnou přišel vykulený J., že prý má na pokoji snídani a kde jsem včera byl. Protože se mi jako nejpravděpodobnější jevilo, že jsem byl s nimi, docela jsem znejistěl. Naposledy mě viděli kolem osmé večerní. U vrátného jsem byl do deseti. A mezitím? Kdoví…



Jedno je jisté – žádné tělesné poškození jsem na sobě nenašel. O otcovství se v září taky nikdo nepřihlásil. Takže by mělo být vše v pořádku. Jen mi řekněte – proč sakra vždycky pípám, když jdu kolem pokladny a v hypermarketech jsem pravidelně šacován?