… že se vlastně vůbec nic nestalo. Chtěl jsem po dlouhé době napsat nějakou vtipnou historku, jakých se mi stávaly dříve stovky – stačilo vstát a hele vtipná historka! Vyšel jsem před koleje a koho nepotkám – zase vtipnou historku. Ve škole jsem sedával také jen vedle vtipných hysterek.


Poslední dobou však nemám čas vůbec na nic, natož aby se mi ještě něco přihodilo. Ale nevzdávám to – určitě to zase přijde. Doba kamenná už je taky za námi, takže doba školení půjde brzo taky do kytek. A já budu dokonalý – budu vědět jak si všechno zařídit, jak koho kde ukecat a kam jede kolo.



Schválně – uhádnete to taky? Pokusím se to nastínit. Mějme normální kolo, jedno jaké. Skládačku, ukrajinu, horala, je to fuk. Postavme ho do svislé polohy a levou šlapku dejme dolů do nejspodnější polohy. Palcem můžeme přidržovat za sedadlo, ať nám kolo nespadne do strany. A teď přijde to hlavní. Na tu levou šlapku, co je dole, přivážeme provázek a rovnoběžně se zemí potáhneme směrem dozadu 15 cm. Kam pojede kolo? Napovím, že jsou tři možnosti (dopředu, zůstane stát, dozadu) a jen jedna z nich je VŽDY správně.



No, jak to tak po sobě čtu, tak je mi jasné, že ze mě Běloun nikdy nebude – jeho slovní úkoly o dělnících u soustruhu co za hodinu udělají pět součástek a za sedm hodin kolik? jsou nepřekonatelné. No a pak mi je taky jasné, že začínám magořit.



Psát sem takovýhle nesmysly. Ale pochlubit jsem se musel. Já jsem to totiž uhádl a dokonce i zdůvodnil. Sice jsem vycházel z úplně chybných předpokladů, ale jako na potvoru jsem asi někde udělal ještě nějakou chybu, takže se obě chyby šly někam vyrušit a mě zůstal v ruce výsledek.



Takže se tužte. A já se někde pokusím najít rozum. Neříkám, že zdravý, ale můj. Tohle se přece nedá!