Dneska jsem si náhodou vzpomněl na jednu vydařenou akci z minulého století. Je to sice poněkud jednotvárné čtení s nudnými pasážemi a nezajímavým dějem, ale stejně si to po sobě přečtu. Vy nemusíte.


Na počátku všeho byla nezvládnutá zkouška. Ta nezvládnutá zkouška byla u Gregy. Ta nezvládnutá zkouška byla podnikovka. Takový originální začátek, že? Každopádně kvůli ní mělo pár lidí volné prázdniny. Tak jsme se ještě s dvěma kumpány rozhodli, že pojedeme přepadnout ty, kteří podobné štěstí nemají a učí se na státnice. Říkejme jim třeba M a J, stejně se mi po chvíli začnou plést.



Dojeli jsme teda k M, on jediný z nás měl auto a tímpádem byl pasován do role řidiče. Během pobytu u M došlo k jedné události, která se teď bude jevit jako zcela nezajímavá a netvrdím, že se to změní. Byl jsem hozen do bazénu a protože jsem měl mokré i trenýrky s ovečkami, musel jsem si nějaké půjčit. Dostal jsem křiklavě rudé spartakiádní s lampasem, což mi bylo jedno, protože jsem se nikde neplánoval svlékat.



Vyrazili jsme. Stará stodvacítka už měla pod kapotou spíše stádo vyběhaných kobyl, ale i ty, bičovány plynovým pedálem, dokázaly vyhnat ručičku tachometru až na sto dvacet. Motor při té rychlosti dosáhl nevídané hlasitosti a jakýsi vyklepaný ventil tomu dodával docela dobrý rytmus. S tímhle pojízdným soundsystémem jsme absolvovali celou cestu více méně bez závad. Nepočítám-li ovšem opakované vyvření, upadlou poklici v Třebíči a dvacetimetrovou jízdu polem.



Dojeli jsme k první kamarádce, o které jsme věděli, že je ve žluté chalupě naproti kostela. Trefili jsme se hned napoprvé a jako na potvoru měli zrovna ve vesnici diskošku. Kamarádka byla tak ráda, že nás vidí, že se opila a zmizela domů. My jsme se jetšě bavili na účet podniku, protože jsme přišli na to, že citrón z tequill je používán do čaje a naopak. Začali jsme barmanku vydírat. Naše akce se setkala s úspěchem – každý jsme dostali lízátko.



Ani s přespáním nebyl problém, matka od kámarádky nám slíbila jakýsi kamrlík, kde se tři v pohodě vejdeme. Což o to, vešli bysme se, ale jen ve více vrtstvách. Takže jsem vzal lehátko a šel jsem spát na chodbu. Když se mi ho asi po deseti minutách podařilo potmě složit spokojeně jsem ulehl jen v trenýrkách (ha!) do spacáku. Ihned se složila přední a prostřední část a já zůstal trčet s nohama ve vzduchu. Protože se mi už nechtělo soukat ze spacáku (spíš bych to už nezvládl) upravil jsem lehátko aby mělo jen dva hrby a usnul tak.



Nezvyklá poloha měla za následek šílené sny, které vrcholily honičkou s odporným ufonem. Už po mě šahal, už se mi sápal po krku a já se bránil a kopal a kousal a on to nebyl odporný ufoun, ale nasraná matka, která se nemohla dostat do práce, protože jsem si ustlal před vchodovými dveřmi. Chvíli mi trvalo pochopit co se po mě chce – přecejen dvě hodiny spánku není moc. Nakonec jsem teda vstal a koukal, jak je lehátko uklízeno. I přesto jsem měl v očích asi něco extra, protože jsem byl odkázán ke kamarádce do postele. S hrůzou jsem si uvědomil, co mám na sobě a snažil jsem se tam přemístit ve spacáku. Bohužel to bylo do schodů, a tak jsem rezignoval. Naštěstí jsem se vyhnul výsměchu, protože kamarádka byl úplně mrtvá a zbytek dopoledne jsme ji přenášeli po dvorečku tam, kde byl největší stín.



Posnídali jsme a vyrazili dál. Další zastávka byla neopětovaná láska J. – K. Nám se tam moc nechtělo, protože jsme ji zas tak dobře neznali, ale ukecal nás. K. jsme zastihli v obchodě a byli jsme vítanou záminkou k opuštění otrocké práce a odjezdu na koupaliště. Protestoval jsem, protože vodu moc nemusím, ale byl jsem přehlasován. Dojeli jsme k nějakému odpornému rybníku a začalo předvádění se. J. i M. plavali přes rybník duo Venclovský jako by věřili tomu, že délka pobytu ve vodě přímo úměrně zkrátí dobu dolování K. Já jsem věděl, že je to blbost, a tak jsem zůstal na břehu. Cokdyby k něčemu přecejen došlo? Dva vyfluslí borci budou působit jako načínáčci a v tu chvíli přijde odpočinutý TheGen vhod;-)



Uvařili nám i oběd, a tak jsme se dohodli, že je za odměnu odvezeme do Znojma na diskotéku. Holky se šly malovat a my jsme nezávisle na sobě zjistili, že trávená směs je už chudá na živiny a hlásí odjezd. J. se tedy zeptal na záchod a odešel. My jsme si zatím tahali o to, kdo půjde druhý a protože jsem měl kratší tak jsem vyhrál. To se stává málokdy.



J. se vrátil po drahné chvíli a já jsem šel hned potom. Následujících deset minut jsem strávil pročítáním různých návodů k použití, abych se potom vytřel dočista do čista a spláchnul. Jenže – místo šplouchnutí vody se neozvalo nic. Znova – nic. V dosahu žádný kbelík, žádné umyvadlo, ždáný zdroj vody. Koukl jsem se do nádržky, všechno jsem pobouchal a potahal, ale voda nikde. No co – umělecky jsem překryl vše toaletním papírem a odešel sprdnout J.



"Ty šmejde…" "Co se děje, můžu už jít taky?" Přerušil mne M. "Jasně, on mě poslal do jiných dveří, jsou to ty až napravo…" Už toho ve mě moc nezbylo, ale nějaký ten oblázek mi ze srdce ještě spadnul. M. nic neví! Nebude to na mě! S úlevou jsem se usadil a po chvíli povídá J. "Taky Ti to nešlo spláchnout?" Oba jsme se rozesmáli jak blbci, protože představa nebohé mísy, obsahu tří opravdu tlustých střev a nešťastného M. nás dostala. Holky došly a M. nikde. Asi po dvaceti minutách vyšel ven úplně rudý a beze slova zavelel k odjezdu.



O tom, co se tam dělo jsme se dověděli až po delší době. M. si prožil to samé co my, znásobené tím, že jemu se sice podařilo donutit vodu natéct do nádržky, ale poté co spláchnul už ji nedonutil opustit mísu. Musel použít donucovacích prostředků, které sice pomohly, ale zase se zasvinily tak, že nevěděl co s tím. Nakonec to vyřešil šalamounsky. Štětku omotal celou toaletním papírem, takže místo štětky tam stál dárkový válec – jen mašle chyběla.



Z toho plyne ponaučení. Dělějte zkoušky, jinak se z toho poserete.