Taky jste už někdy pomohli babičce přes přechod, že jo. Nebo aspoň nasypali ptáčkům. No dobře, tak aspoň obrátili fusekle před praním. Tak to byl dobrý skutek. Obvykle by po něm měl následovat hřejivý pocit za plícema, plus přesvědčení, že čert nasraně odhazuje vidle a v nebi už se natřásá obláček. Jenže… někdy vás babka seřve, že chtěla zůstat na tý druhý straně ulice, ptáci se přemnoží a vděkem vás přímo bombardují a o ponožky se pořežete. Jojo, všeho s mírou!


Složení mé dětské četby mne přímo předurčovalo ke kariéře hodného hocha. Kája Mařík, Rychlé šípy, Strážci… to všechno jsem měl v malíčku. Jenže modlit jsem se moc neuměl. Bacit zmiji po hlavě jsem nemohl, protože by mě lynčovali ochránci přírody. Kája Mařík byl zavrhnut. Zkoušel jsem žít modrým životem, jenže když jsem si velde studené sprchy a pravidleného sportu musel přidat sloupeček masturbace, abych tam vůbec něco modrého měl, zavrhl jsem i to. A tak páchám dobré skutky podmínečně.



Jako třeba onehdá, když jsme s Myrnou našli mobila. V nočním rozjezdu, mezi sedadly a úplně samotnýho. Odpověděli jsme, sjednali si schůzku a mobil jsme předali. Výměnou za bonboniéru a dvoustovku. Upřímně – byl to starý Alcatel, ale stejně. Co s ním?



A co čert nechtěl, týden na to zase! V autobuse z domů do Brna mě sedmkrát probudilo nějaké zvonění. No jasně, zapadlá Nokia mezi sedadly. Zdvihl jsem to, sprdl ženskou na druhé straně, že mě to probudilo a slíbil, že ji to druhý den pošlu balíkem, ať smskou pošle adresu. Zase jsem zabíral, jenže místo smsky se ozvalo opět zvonění. Pan Antonín Macháček chtěl telefon vrátit co nejdříve, odjíždí prý do Německa. Jestli bych to neposlal po řidičovi.



Muž za volantem však nevypadal moc důvěryhodně, tak jsem do telefonu nadiktoval jeho jméno a potvrdil, že mu to v Brně předám. Konečně jsem usnul, ale ještě jsem si všiml, že pan řidič měl jakýsi telefonát. Byl to samozřejmě Macháček, který si nějak zjistil číslo a chtěl si pojistit, že telefon předám.



Řidič se v Brně na semaforu zastavil a prohlásil, že doufá, že mu někdo předá telefon, jinak prý volá policii. Docela mne to namíchlo, tak jsem si vytočil poslední hovor a zpražil tam prvního kdo to vzal. S pocitem dobře odvedené práce jsem chtěl telefon omlátit řidičovi o hlavu a vypadnout. Jenže řidič ani neotevřel dveře, stoupl si a s výrazem Lucie Bílé prohlížející si špínu za nehty prohlásil, že dokud mu ho nikdo nedá neotevře.



To mě dostal. Já zaseklý mezi krosnou a exvystupujícíma jsem mu měl předat telefon. Škoda, že mě nenapadlo to po něm hodit. Nakonec jsem to předal, ovšem slovní rozepří to neskončí Antoníne Palouši! Věz, že až příště pojedeš autobusem a budeš to nejméně čekat, ozve se v telefonu hlas, který tě omráčí! Vytřeštěné oči jen budou kmitat mezi přibližujícím se stromem a topornýma rukama na volantu… CHOCHOCHO!



OK, nebudu hajzl. Jen mu prostě zavolám, že jsem si u něj v autobuse nechal telefon a že mi někdo slíbil, že mu ho dá. A jestli by to nějak nepohlídal. Pak si jen počkám na konečné a budu se smát až se budu za klky popadat.