Jak jsem záviděl kamarádům co dostávali domácí vězení! Nebo co odnesli nějaký průšvih jen nějakou tou fackou. Pro mě byl připravený mnohem krutější trest. Snažil jsem se být vzorný, dělal jsem cokoliv jen abych ho nemusel podstoupit, ale bohužel se vždycky něco našlo. A už jsem se vezl. Musel jsem napsat Rusce…


Jojo, žádně Bravo Girl, CosmoGirl či Dívka, tenkrát letěl Ogoňok! Články o Artěku, hrdinných kosmomolcích na jejichž bedrech často ležel osud celé druhé světové války a v neposlední řadě tuny dopisuchtivých Rusek. Naše souška učitelka byla nekompromisní a na začátku každého školního roku určila každému jednu a každou hodinu se četl namátkou jeden dopis, který jsme sesmolili. Jednu chvíli jsem si dopisoval dokonce se čtyřmi najednou, i když dopisoval asi není to správné slovo.



Psal jsem totiž za trest, takže moje frekvence byla velmi nízká. A o čem se psalo? O ničem. Stránku a rusky. Takže to bylo velmi složité. Každý můj dopis začínal oslovením, datem a místem, odkud píšu. Při troše šikovnosti se tím dalo zabrat až čtvrt stránky, když se zvolilo vhodné podtržení vlnovkou a tlustou fixou. Pak následovalo Kakaja u vas pogoda? U nas ploščaja… To bylo obzvlášť vypečené – dopis podle mě šel nejmíň čtrnáct dní, takže určitě nebylo od věci připomenout ji, jak u nás bylo před dvěma týdny.



Následoval popis klíčových událostí typu kvetou kytky, venku štěká pes a sousedovo dítě si hraje na bubínek. Prostě fráze z učebnice ruštiny pospojované dohromady. Jen jednou jsem se snažil vetknout do psaní trochu invence. Měl jsem chřipku, tak jsem ji napsal, že jsem nemocný. Ze slovníku jsem obšlehl první uvedený výraz a v duchu jsem si mnul ruce. Jenže když jsem pak četl dopis v hodině, souška mi prozradila, že ten výraz se používá spíše ve smyslu retardovaný. Vůbec mi pokažená pověst ve Sverdlovské oblasti nevadila – na dopis mi už nedopověděla.



Na závěr se přihodil desetník či dvacetník, fotka depešáků z německého Brava a obrázek od paní doktorky. To vše se zabalilo do letecké obálky Par Avion a poslalo. Na oplátku mi přišly ručně malované obálky s krasopisně napsanou a zkomolenou adresou, třemi stránkami textu, kterému jsem moc nerozuměl, pubescentní malůvky roztoužených slovanských kůzlátek, Ala Pugačevová, známky se slavnými stachanovci a rubl v drobných mincích. Neberte to.



Pak však přišla revoluce a můj plán na pomalou devastaci ruské státní pokladny vzal za své. Ani dopisy jsem už psát nesměl. Otec moudře usoudil, že mé otázky na počasí a popis hárající feny by se dal vyložit jako zvací dopis a o ruskou kolonii na zahradě nestál. Takže Liljo Svičkar iz Charkova, ať už jsi kdekoliv, promiň. Ale klidně zase napiš!