Je to dilema. Na jednu stranu díky tomu už neutratím tolik za to, když jsem to dělal ze svého, ale na druhou stranu… každý si o mne bude moct kdykoliv říct. Žádné soukromí, žádné schovávání se. S tím je teď konec. Už ho totiž mám – služební mobil.


Dlouho jsem se tomu úspěšně vyhýbal a díky vyspělému smyslu pro ignoraci zvonění pevné linky jsem v práci zastával místo královny Koloběžky. Byl jsem tam, ale nebyl jsem tam. Tomu je však konec a teď už to holt nepůjde. Mobila nepřemluvím, aby nezaznamenával hovory, mazal si zprávy a sám se pokládal. Tedy… možná by to šlo, ale druhá strana s tím nepočítá a jakmile nebudu na mobilu, tak za chvíli nemusím být ani v práci.



Jedno pozitivum to však má – zavzpomínal jsem na doby, kdy mobil měli jen někteří, vyzvánění bylo pomálu a pro signál aby se jezdilo MHD na druhý konec města. Patřil jsem k odpůrcům mobilů, protože jsem zaspal jejich nástup a moc jsem jim nerozumněl. Kdo by se mi divil, když jsem se s nimi setkával jen v pořadech á Akta X? Ještě dlouho jsem si myslel, že mobil má rozměry menší trafostanice, při mluvení do něj je zakázáno se smát a vždycky se vypne, když je nablízku ufoun.



On mě v tom podporoval i můj spolubydlící Dino, který měl prastarý multifunkční Alcatel. Byl opravdu nenahraditelný, protože s pomocí mobilu dokázal Dino vyžehlit na kalhotech slušné puky, posvítit si v tmavém pokoji, vyhřát menší místnost při nabíjení a myslím si, že by se ubránil i partě bojovných archaelogů. Jenže řady omobilených kamarádů se rozšiřovaly a už jaksi patřilo ke koloritu volat si z druhého patra do prvního "esli deš vole na tu véču nebo co?" (tento jev trval asi jen první měsíc – většinou než přišla první složenka).



Takže když jsem jedny prázdniny šel na zkušenou do světa a vrátil se s balíčkem, zatoužil jsem si ho koupit taky. Vybral jsem si Ericssona s flipem, protože člověk měl alespoň malou iluzi, že nemluví do vzduchu, ale do přístroje. Navíc vypadalo strašně drsně, když se "prásklo se sluchátkem". Prostě se zuřivě zavřel flip a nahodil se nasraný výraz. To chudáci s Nokií mohli akorát tak zuřivě zmačknout tlačítko s červeným telefonem, což rozhodně moc efektně nevypadalo.



Prvních pár týdnů jsem byl nadšený. Když jsem si chtěl zavolat, tak jsem nemusel běžet k telefonní budce a modlit se, jestli si zase někdo neukradl domů tlačítko šest, ale jen natáhnout ruku a volat. Když jsem něco nestíhal, tak jsem si nemusel zacákávat záda bahnem se slovy "nejela šalina, celou cestu jsem utíkal!" ale stačilo jen nahodit udýchaný tón do telefonu (a ustát podezřívavé pohledy spolucestujících). Jenže pak jsem přišel i na pár záporů. Zaprvé, když je telefon tak se volá. Než jsem si zvyknul, že operátor nikdy nespí (a to jsem zkoušel i velmi nekřesťanské časy!), provolal jsem majlant. Zadruhé, ztráta soukromí. I když si telefon nevezmu, stejně bude po návratu blikat a chtít abych zavolal zpátky. Naštěstí už mi moc lidí nevolá, takže tohle odpadlo.



Ale zažít se s ním legrace dá. Vzpomínám si když brácha přišel s oskarovským tarifem s hyperlevnýma smskama asi za desetník… a pak smskoval a smskoval a šokovaný platil 1500 za smsky… Nebo když jsem anonymně rozeslal pár kamarádům smsku "Jestli nechceš mít prostřelený kolena a skončit hlavou v betonu, tak toho nechej!" Poslal jsem to z pro ně meznámého čísla. Tři se ozvali a brali to víceméně jako vtip, Stýf to chtěl dát na policii, ale pátý nic. Fil se už neozval. To bylo v neděli a já na to zapomněl. Až jsem šel asi ve středu na oběd s Cubeekem a dali jsme se do řeči, čím by šel zabít čas, abysme se nemuseli učit, ale zároveň abysme neměli proleženiny. Přišla řeč i na hry a já říkám, "to přeci nejde, u vás na pokoji je pořád nasáčkovanej Fil a hraje GTA." No a Cubeek na to: "No Fil je ti poslední dobou nějakej vyděšenej, že prej mu přišla nějaká výhružná smska!" Já jsem se zlomil smíchy na dlažbu a Cubeek pokračoval: "Přišel v pondělí celej nervózní a ukázal nám tu smsku. Tak jsme si mysleli, že si z něj někdo vystřelil, ale on byl vykulenej jak jojo a že na to číslo prej zkoušel volat a nešlo to – tydle lidi ten telefon použijou prej jen jednou. Tak jsme mu říkali, ať toho teda nechá. A on říká – no jo, ale já nevím čeho, já toho mám rozjetýho víc." Řekli jsme si, že to ještě vyšperkujeme. Já jsem přišel ke Cubbekovi na pokoj a Fil tam byl. "Ahoj File, co ty tady? Na patře tě sháněli nějaký borci…" "Jaký borci?" "No já nevím, neznám je – nemluvili dobře česky." Takový výraz jste u člověka zápasnické postavy a zabijáckého kukuče (jestli bude zfilmované Sin City – ideální Marv!) ještě neviděli. "Ty vole, to jsou oni!" Nechal jsem ho ještě chvilku vykoupat se v potu (doufám, že to byl jen pot) a pak jsem mu to prozradil. Někdy je zajímavé, co o svých kamarádech víte a co ani netušíte…



Jenže teď sranda přestala. Mám mobily dva, což nejméně desetkrát zvýšilo pravděpodobnost, že jeden ztratím nebo že mi ho někdo šlohne. Ale co. Bude muset odpovídat klientům a já budu v klidu.



Sakra… asi ne, že?