Jak už jsem napsal v minulém příspěvku, čekání na Silvestra jsme chtěli kamarádům zpříjemnit hrou, která by trochu zotužila mozkové závity před očekávaným masakrem alkoholem.

První část tady.


Před hrou samotnou jsme provedli rozlosování a tajně si přáli, aby se páry roztrhaly a byl jeden tým pánský a druhý dámský. Nehrozilo by potom choulostivé nebezpečí, že dvě třetiny týmu zmizí ve tmě a třetí je někde najde. A ono to vyšlo! Pánský tým jsme tedy vyslali na trasu o čtvrthodiny dřív a dámy zatím čekaly.



Ačkoliv jsme jasně říkali, že je všechno mimo soukromé prostory, už první úkol ukázal, že to pořadatelé nemají nikdy jednoduché. Pánové to vzali ke kostelu zkratkou přes hřbitov, přičemž ve tmě svítili na všechny "podezřelé" náhrobky. Když došli ke kostelu, napadlo bráchu vzít za kliku. Nevím proč, ale bylo otevřeno. To u nich vzbudilo náležitý obdiv, protože jak tohle jsme dokázali zařídit… V kostele prošacovali i oltář a přilehlou sakristii, která podle márů slouží občas i jako dočasná márnice. Naštěstí všichni obyvatelé už asi utekli, protože ve tmě rozkopl jeden z týmu prázdné konve. Po prohledání kostela se konečně dostali k brance, takže je dívky skoro předběhly.



Ty měly jiný problém. Každý kluk jim odmalička vštěpuje že ——— tohle je deset centimetrů, takže orientace na mapě značně vázla. Po kilometru a půl, kdy se dostali na konec vesnice usoudily, že je to asi jinde a šly zpátky.



Chlapci mezitím našli básničku a správně identifikovali Adolfa Remeše. Jenže místo aby dosadili č.p. 134 do názvu básně (karburátor), začali ten barák hledat. K tomu využili nějakou místní teenagerku, která se jako na potvoru jmenovala Remešová. Bohužel pro ně, místo, kde pobýval její prapraděda neznala, a tak se musela použít nápověda. Řekli jsme jim, ať se zaměří na karburátor a oni se na něj opravdu zaměřili. Prohledali místní železný sběr ve snaze ho najít.



Dívky na tom byly podobně. I ony hledaly baráček válečného hrdiny a i ony po nápovědě hledaly karburátor. Jelikož však nevěděly dost dobře co hledat, tak si prostě logicky řekly, že to bude něco jako transformátor a začaly laškovat s dráty vysokého napětí.



Oba týmy jsme tak museli dostrkat nenápadně ke krbu a hra pokračovala. Předpokládaný konec hry, tedy devátá hodina, už dávno odbila a oba týmy byly ještě na trati. Nakonec se zdárně skončilo o půlnoci a všichni si začali povídat o skvělých zážitcích, což pozoroval blednoucí kamarád Novák.



Ono totiž toho bylo na malou vesnici moc. Když vám někdo svítí v deset v noci do oken baterkou ve snaze najít č.p. 134, tak se holt zeptáte na důvod. Každý starší vesničan pamatuje Banderovce, každý mladší má doma Novu, a tak ví, že něco jako noční hra je jen zástěrkou pro hromadné znásilňování drůbeže, tunelování kompostu či hledání místa pro ty technoupárty. Takže se každý nenápadně zeptal, kdepak že soutěžící bydlí. No a už je zřejmý důvod Novákova blednutí. Pověst bohabojného člověka v potu tváře se lopotícího na zahradě, pracně budovaná jeho rodiči je pryč. Už bude navždy černá ovce. A až přijde znárodnění, tak i kulak.



Zbytek Silvestra už proběhl pokojně ve znamení oslav, lyžování a námořnického alkoholu. Jen nevím, jestli nás Novák pozve i příště. To už by byla třetí chata, kde nás nechtějí. Divná náhoda…