Tak dnes nebo včera tomu bylo přesně pět let od mé zlomové návštěvy u zubaře. Do té doby jsem si myslel, že jsou to vesměs hodní lidé, kteří si jen vybrali neoblíbené povolání. Teď už si to myslím jen o některých…


K zubaři jsem se jako malý nikdy nebál, strach rostl asi se mnou. Nebál jsem se ani když mi vytrhala dva řezáky, ani když mi v předškolním věku našla vši. Teď se tomu taky divím, ale předtím mi to přišlo normální – možná dělala i výtěry kvůli úplavici. Ve škole jsem lupal vápníkové pilulky i za půlku třídy, protože mi chutnaly. Sem tam se sice nějaký ten kaz našel, ale většinou se to jen odvrtalo, zaplombovalo a byl klid. Až do maturitní písemky z češtiny.



Asi jsem tenkrát moc přemýšlel nebo co, ale najednou jsem měl hubu plnou krve a plombu na lavici. Když už mi ze zubu tekla krev pravidelně, navštívil jsem ordinaci. Zřejmě si zub prohlédla jen zběžně, protože po zaplombování sice přestala téct krev, ale zub bolel dál. Dalo se to vydržet poměrně dlouho – přesně dva roky, ale pak mě nechala dívka a já se rozhodl, že ji ukážu, jakého odvážlivce ztratila a objednal jsem se. To už jsem studoval v Brně, takže jsem vstupoval na neznámou půdu a usedal do neznámého křesla.



Jenže den předtím jsem slavil narozky a moc dobře mi nebylo. Nejedl jsem, sušák jak prase a v hubě mi asi něco chcíplo. Mršinu jsem zahnal třemi orbitkami a doufal jsem v krátký proces. Jak já byl naivní!!! Usměvavá zubařka odvrtala plombu a úsměv se trochu změnil – objevil se lesk v oku a slina v koutku. "Ajaj, zasáhlo vám to prostor mezi zuby, budeme vrtat." V pohodě, to překousnu pomyslel jsem si. Jenže vrtání nestačilo. "Víte co, já vám radši vytrhnu nervy."



Kdybych věděl co mě čeká, tak bych utekl, nebo alespoň požádal o injekci nebo závěť. Takhle jsem jen připitoměle koukal na pět centimetrů dlouhý kovový vrták a nechápal jsem, kam mi to chce narvat. Když už jsem začal dumat nad tím, jak se v křesle předklonit, narvala mi to ta sadistka do pusy a začala točit. S každým zakroucením jsem měl pocit, že už musí být skrz a dehydrované tělo vypustilo zásoby smrtelného potu. Najednou trhla a vrták vylétl ven i s čímsi namotaným kolem sebe. Viditelně jsem pookřál, avšak ona se jen pousmála labužnicky umyla vrták a řekla: "Copak, copak, ještě tři…"



U třetího na mě otevřeli okno, ale mně to bylo úplně jedno. Vší silou jsem se držel při vědomí při představě co by se mnou prováděla v bezvědomí. Ani řvát jsem nemohl – plně jsem se soustředil na to, aby zůstal otevřen jen jeden tělesný otvor. Když bylo po všem, zub zaplombovala (dvě a půl dávky – sestra to musela míchat ve fance!) a já se pomalu zvedal. Když už jsem chtěl platit, tak se najednou zarazila "Že já vám tam zapomněla dát vložku…. skočte si radši na rentgen, nejsem si jistá." Frontu u rentgenu jsem ani nevnímal, jen jsem se modli, ať už jsem někde jinde. Bohužel, někde jinde byl vložka a já jsem čekal v křesle až mi zatuhne plomba. Proč? Aby mi ji mohla vyvrtat, dát vložku a zub zase zaplombovat. Celé čtyřhodinové martyrium bylo navíc prokládáno historkou jak její dcera potkala na plese Karla Gotta…



Když jsem od ní odcházel (se sladkým "za půl roku na kontrolu"), tak jsem si říkal, že mě už tady nikdo neuvidí. A taky, že ne. Od té doby jsem byl u zubaře jen jednou. Nic mě nenašel, krev, která mi zase začala téct, jsem zatajil a navíc jsem musel shlédnout jeho instruktáž, jak se mají čistit zuby. Nevím, jestli jste někdy viděli když si chlap s plnovousem čistí zuby, ale na mě to působilo jako pornografie ze sedmdesátých let.



A proč jsem si na to tak vzpomněl? Jednak o tom píše Daff a druhak mi vypadla opět plomba. Takže příští pondělí… Pokud tu v úterý nic nebude, tak jsem ji vrazil tu vrtačku někam a navrch zaplomboval a sedím ve vazbě.