Lostomiloučtí ťoťoušči nebo dřímající hrozba? To asi nezjistíme. Alespoň do té doby, než přiletí obrovská loď ve tvaru misky na granule a červená očička se podlijí krví. Naší krví… A to už bude pozdě.


Včera jsem dostal nové spolubydlící. Ze stavebních důvodů jsou u mě na týdenní návštěvě tři samičky. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, jenže tyto samičky jsou chlupaté, hryžou a jakékoli tělesné splynutí je bez izolepy nemyslitelné. Když jsme tak na sebe koukali mezi osmi očima a bariéru nedůvěry se nám nedařilo prolomit, nařkla mne Myrna z toho, že nemám rád zvířátka. Popsal bych to jinak – prostě nemám rád jen konkrétní jedince.



Tak zaprvé včely. Když jsem byl malý hošík a bosý pobíhal po lučinách, kde kvetlo jarní kvítí, šlápl jsem na včelu. Asi jsem se strefil na kuří oko, protože se svým seppuku neváhala ani chvilinku a jebla mě přesně mezi palec a ten druhý prst hned vedle (nemyslím palec). Ještě o něco dřív jsem zase dostal meda, když jsem jednu zachraňoval ze sudu s vodou. Naštěstí mi dala žihadlo dřív, než jsem ji poskytl umělé dýchání z úst do vzduchové trubce. Ovšem daleko nejhorší zážitek mám s včelou ve vlasech. Jedna se mi tam zapletla a než jsem ji stačil vyndat, začala pištivě bzučet a už tam byla druhá! Vykašlal jsem se na jakékoliv ohledy, rozběhl jsem se po poli a zuřivě jsem se bil do hlavy. Pomohlo to, ale na bystrosti mi to nepřidalo.



Nenávist ke klíšťatům, komárům a podobné havěti není snad ani potřeba vysvětlovat. Nejsem jako kamarád Závit, který pozoroval sajícího komára řka: "Jen se nacucej, bude ti blbě!" Nevím jak komár, ale Závita bolela hlava do oběda. Tak co ještě zbývá? Slepice. Děda říkal, že to jsou nejblbější tvorové. A měl pravdu. Zkuste někdy vyhánět slepici ze zahrady, ať víte o čem mluvím. Dva metry od ní je otevřená branka a ona se snaží prorazit miniaturním hřebínkem plot. Už jsme to ale vyřešili – máme vzduchovku. A opravdu – nějak si to mezi sebou řekli a už k nám nelítají.



A co ve mě vzbuzuje pochyby o příčetnosti majitelů? Různí rozmazlení psíčci a kočičky. Měl jsem to "štěstí", že jsem ve společnosti dvou neuvěřitelně zmlsaných pudlů trávil jistou dobu. Neustále jsem s nimi měl problémy. Tu jsem jim sežral játrovkou paštičku z ledničky, tam jsem na ně moc křičel. Prostě hrůza. Není se čemu divit, že jsem nevydržel a seřezal toho menšího PET lahví. Pak už dal pokoj a poslouchal na slovo – kdykoli mě slyšel, tak utekl:-))



Takže asi tak. S morčaty jsem nyní ve stavu vzájemného zkoumání. Sice dělají trochu binec, ale zase je na koho svést v noci zvuky z kumbálu. Ale pro jistotu dopíjím vodu a lahev si vezmu s sebou domů. Co kdyby…