To, že čtu hrubky v obchodní korespondenci mne až tolik nezaráží. Ani občasné překlepy v novinách. Ale v televizi? A v nejsledovanějším pořadu? To už je co říct.


Co si mají myslet chudáci děti? Učitelé jim vtloukají do hlavy, že podmiňovací způsob se toří pomocí by, bych, bychom. A když se coby drobek na obrovském koláči sledovanosti dívají na Televizní noviny, tak tam vidí úplně něco jiného.



Bylo to v reportáži o lékařích, co chtějí protestovat, ale vlastně nechtějí protestovat, že se nějak dohodnou o čemž neví jejich zástupce, který se včera na vládu vytahoval jak kšandy. Obsah ani není důležitý, možná je to ještě zamotanější. Nu což, pokud mě nebudou hnát domů se špulkou niti a jehlou se slovy zašijte si to sám, tak mi je to více méně jedno.



Jenže asi v půlce reportáže se na obrazovce ukázala klasická novácká komiksová koláž a v bublině se objevil text začínající My by jsme… Bože! Taková hrubka! Práce Jana Eislera a Andreje Anastasova, kteří svého času ve Score odmítali odpovídat na dopisy obsahující tento patvar se minula účinkem. Jistě, každý z nás se někdy splete a přepíše se, já určitě nejsem výjimkou, ale tam je za správnost jazyka snad někdo placený ne?



Vzpomněl jsem si tak na jednu hrubku kamaráda Nováka, který v hodině němčiny měl napsat über. Napsal jen uber, a když mu to učitel několikrát správně vyslovil, tak k tomu u přidal kličku a čárku. Prostě ýber.



A vy ostatní, když si nebudete jisti jaké i/y napsat na konci slova, tak napiště u. Toto písmenko je totiž na klávesnici mezi i a y a pak se můžete vymlouvat na překlep. Pro hnidopichy – funguje to jen na qwerty klávesnici.



Ono "by jsme" mě natolik uzemnilo, že jsem ani nebyl schopen vypnout televizi před příchodem skutečné hvězdy – Václava Tittelbacha, který opět nezklamal a lákal diváky na skok z padáku. Vašku, prosím, vysvětli mi jak se z toho padáku skáče?