Sedmadvacet není špatnej věk. Ježíš v těch letech ještě vesele nevisel, Abrahám si taky ještě užíval a Metuzalém? Ten se už možná pouštěl muslimské bradavky a zvykal si na nočník obrácený uchem k Mecce.


Jenže.. to bylo kdysi, když ještě lidstvo nemělo okurkovou sezónu a bulvární tisk. Dnes když se někdo nechá ukřižovat, tak získá maximálně deset řádků v Blesku, a to ještě musí být vruty a ne hřebíky. Dnes se prostě nezavděčí ani sebevrazi se sedmi bodnými ranami v zádech, či se sekerou v zátylku – všechno se to shodí na chudáky Stodolovy.



Prostě trablí s tímto věkem si nikdo nevšímá. Všichni holt počítají s tím, že v sedmadvaceti je člověk natolik vyzrálý, aby založil rodinu a zasadil strom. Popřípadě postavil barák. Nikdo nepočítá s jedinci, kteří úzkostlivě hlídali neprodyšnost kondomů, nebo cpali do partnerek každý večer prášek. Nikdo nemyslí na ty, kteří sice rozeznají buk od smrku, ale k jejich reprodukci nijak nepřispějí – kdo by taky lítal po lese a sázel šišky? Také domy vypadají na papíře trochu jinak než ve skutečnosti – co je platné, že umím krásný domeček jedním tahem, když mi architekt tvrdí, že by nestál.



Takže člověku zbývá už jen hra na pamětníka. Když byl malý, hrál si na Rummeniggeho či Maradonu. Díval se na televizi, která začínala ve čtyři odpoledne. Když vyšel blbě první máj, tak měl školu i v sobotu. Za pětník se dala koupit podložka (pro Moraváky lenoch). Malá zmrzlina stála sedmdesát haléřů. Ve čtvrtek šel Maupassant s hvězdičkou. Pletené čapky s bambulí dobývaly svět. Na záchodě se hrála čára o céčka. Z učitelů šel strach a pach Pitralonu. Všichni jsme si uměli navléct igelitové pytlíky na ruce a na nohy do dvaceti sekund pro případ atomového útoku – už tenkrát existoval tříděný odpad. Soudružka učitelka vás poslal k holičovi když byly vlasy po ramena – a to prosím ve věku, kdy jsem myslel, že mánička je ta holčička od Hurvínka.



A jak se tak žije, tak se stárne a stárne. Člověk se ani nerozkouká a puberta je přišpendlená trikolórou na pionýrskou košili, holky mají problémy s rtěnkou v osmé třídě, z repráků chraptí Landa cosi o zelených bobrech, Fanánek má obě nohy, jede traktor kolem domu na demolici a děvky ty to znaj. Není limit, Technotronic luští Kriss Kros, Ňůkicáci se šklebí z plakátů a Bravo se už nemusí pašovat mezi tyčkama od stanu. Diví se pak někdo, když šance pro tři miliony vyčpěje do ztracena? Když Gabo Zelenay zmizí z obrazovky, i když Plastika Nitra trápí šampiony Bohemians a prohraje jen 2:3 v úvodním kole? Když Skuhravý se čte Šuravy a o přestávkách bourá bouráky? Když Procházka strhává vedení na naši stranu a Kanaďané nechávají přeměřovat Neckářovu hokejku?



Asi proto jsem usnul na akci se dvěma DJs, kteří se snaží společnými silami zpomalit LP na přijatelnou rychlost. Asi proto jsem musel jít – ani RedBull mi nedal křídla, spíš pořádný pálení žáhy. Slečny sice tancovaly nádherně, hlavně ta moje, ale co z toho, když mé taneční kreace vypadají jako by mně je učil pan Parkinson? A polykat Mitsubishi napůl jako kdysi v hangáru, abych rozpohyboval i atrofované svaly o kterých už nemám páru?



Na to jsem už asi starej. Když člověka začnou ohrožovat nádory a pamatuje Marka Wahlberga, když ještě zpíval ve stínu svého slavnějšího bratra Donnieho – tak je něco špatně. Co? To nevím. Já jsem v tom nevinně. Najednou už mě rodiče nenabádají abych si dal bacha, ale nenápadně naznačují, že bych už mohl zúročit jejich šediny v babičkovskou péči.



Úspěšně to přehlížím. Dokud si totiž budu myslet to, co se mi bude zdát, že si můžu myslet, tak mi může nějakej Věk vlízt na záda. I když to byl Hek – a Jiráskovi se zdál málo fotogenický.