Spíš dva a navrch Ted Bundy. Tedy aspoň podle těch zvuků co se tam v noci ozývají a Myrniny představivosti. Ta je však, musím přiznat, velmi nakažlivá.


Jistě jste to už nesčetněkrát viděli sami. Napínavá hudba, dívka sama v bytě pod sprchou, prkna vržou pod botami kohosi většinou s nožem, který si jde zapíchat. Kamera se blíží k závěsu a do písně sprchované se začnou vkrádat falešné tóny. Je tam opravdu sama? Co je to za stín za závěsem? Co to… zrovna teď, když mám šampón v očích? Áááááááá (pích.. pích.. pích).



Zažít bych to určitě nechtěl, protože buď bych byl mrtvá, nebo bych byl zabit a posléze reinkarnován pro druhý díl. Jenže představivost je hrozná věc a zaručeně vám na mysli vytane v dané chvíli to nejhorší. Jen tak namátkou – když jsem šel jednou pěšky z Chocně domů (40 km), protože mi zrušili půlnoční vlak, což jsem nevěděl, cesta vedla skrz les. A na co myslíte, že si nevzpomenu? Kdepak houby, houbičky nebo aspoň krmelec. Kdepak svůdné víly třepotající závoji z pavučin, které vilně pomrkávají na zbloudilého poutníka. Vzpomněl jsem si na Blair Witch a vidět mě Jožka Pribilinec, tak vrací medaile.



Nejhorší je to v noci na samotě nebo, trochu paradoxně, v panelákovém bytě. V prvním případě se bojíte zabloudilého úchyla nebo banderovců v důchodu, v tom druhém případě mohou šelesty znamenat cokoliv. Když se zhasne, tak by Myrna přísahala, že máme někoho v kumbálu. Začne tam škrabat, klepat, šustit, občas jakoby někdo otevřel ledničku či nechal zdvižené prkýnko. Samozřejmě, všechno má racionální vysvětlení, jakože třeba to, ale vždycky se dokážeme vypsychovat na takovou míru, že se tam musím jít podívat.



To se ví, ač je Myrna bojovnice za rovnoprávnost žen, tak je ráda, že se může za někoho schovat. A tak já, vyzbrojen lžící na boty jdu prozkoumat kumbál o rozměrech 1,5*1,5 metru. Díky bohu tam ještě nikdy nikdo nebyl, protože jinak bych ho měl na svědomí. Ono jít krást a být přistižen čímsi bez brýlí, ovšem s Myrnou za krkem, v noční košili ozbrojeném modrou lžící, tak by to se mnou asi seklo. Nehledě na to, že by si z bytu mohl odnést akorát tak mindrák – tolik námahy a nic.



Ovšem všechno marné – budit kumbálovníka budu nejspíš dál, protože zvuky neustávají. Proto přemýšlíme o kočce. Ne snad kvůli myším, ale proto, aby se to všechno dalo na někoho svést. I když… musí to být kocour… to kvůli tomu prkýnku.