Dvě hodiny spánku. Pět hodin ve vlaku. Ten nepoměr jsem musel zvrátit!!!


V pátek byla u Knedleho dobrá akce. Půlnoční koupání v bazénku současně s deštěm, pitivo, jídlo, prostě pohoda. Jenže to všechno dohromady mělo za následek, že jsem šel spát asi ve čtyři hodiny, a to jsem ráno musel v šest vstávat, abych se nějak dostal do sedmi do Prostějova.



Knedle naštěstí vytuhl dříve, takže jsem ho ráno probudil a on mě za odměnu hodil na nádraží. Autobus co měl jet nejel, a tak jsem jel vlakem. Celou cestu jsem se probíral z komatu a rychlé ranní vypravování způsobilo spoustu větších i menších záhad, které jsem musel řešit.



Například, jaktože mám Myrnin juniorpas? A proč na mě z druhé kapsy vypadla její peněženka? Kam se z mého kloboučku poděla modrá fajfka Nike, která tam prokazatelně ještě v pátek byla? Prostě chaos. Proto jsem se už těšil do Olomouce, až si sednu do rychlíku a budu moct spát…



Touha v klidu spát přebila i pravděpodobně poslední možnost dostat se do světa modelingu, silikonu a bulimie. V Olomouci se mě jedna taková slečna optala, odkud jede rychlík, dovedl jsem ji tam a chvíli s ní čekal. Ovšem když vlak dojel, začala se cpát do první třídy a touha v klidu se vyspat byla silnější než upozornit ji, že leze blbě a někdo ji vyhodí…



Našel jsem si kupéčko se stejně zaměřeným maníkem, který už zaujal stabilizovanou vlakovou polohu – tj. otevřená pusa a slina z koutku. Když už jsem byl skoro v limbu přišlo neštěstí – děcka. Zde bych trochu odbočil. Když jsem byl ve školce, tak nám říkali všichni děcka. Vcelku pochopitelné – byli jsme malí a občasné počurání nebo pokakání nám na dospělosti nepřidalo. S první třídou to zmizelo a já byl hrdý, že už nejsem děcko, ale dítě. Na Moravě je to však jiné. Tady se děcka vyskytují tím častěji, čím vyšší je věk osazenstva. Možná s tím má co dělat opětovné počurávání a pokakávání, ale tato teorie není empiricky doložena.



No a protože jsme byli na Moravě, tím, že se do kupéčka nahrnuli děcka jsem chtěl říct, že to bylo kvarteto žen, kterým bylo dohromady okolo 250 let. Byly to věřící, což jsem pochopil z jejich debaty. První co bylo tak vytáhly domácí řízky a sekanou a začaly se futrovat jako kdyby týden nejedly. Během jídla neustále klábosily, ale alespoň to uznaly a když odcházely, tak jsem zaslechl jak jedna povídá "Nenechaly jsme je spát – pomodlíme se za ně…"



Ženy se modlily málo, protože místo nich přišla trojice fanoušků Sparty, kteří jeli na derby se Slávií. Průměrný inteligenční kvocient fanoušků fotbalu tito tři rozhodně nezvyšovali, protože si půlhodiny povídali jednu historku. Jeden se zahákl batohem o řetízek nějaké paní a ona si myslela, že ji chce okrást. V jejich podání to však bylo nadlouho "Ty vole to bylo hustý, hýk hýk, jak se po tobě čuměla čo vole já myslel, že zavolá policajty hýk hýk, jak ten baťoh hýk hýk, jo to bylo fakt drsný" plus sliny.



Zbytek cesty už proběhl v pořádku. Ale nevyspal jsem se tak jako tak. Dafovy mixy kofoly, kafe a rumu udělaly své a já zabral až ve tři hodiny odpoledne. Mimochodem, usnul jsem ve stupidní poloze s rukama za hlavou. Když jsem se po hodině probudil, tak jsem ty ruce neměl. Prostě nereagovaly. Když jsem se je snažil zvednout, tak mě jen bouchly do břicha. A když začaly přicházet k sobě? Tolik mravenců po mě nikdy nepochodovalo. Prostě peklo.



Takže příště míň kafe. Nebo víc spánku. Nebo žádné fandy Sparty. Rum za to nemůže.