…vojenští páni. Jojo, doby kdy jsem se bál zelené jak čert kříže jsou dávno pryč. Ode dneška jsem šťastným držitelem modré knížky.


K vojáčkům jsem měl vždycky kladný vztah, ale nikdy jsem se nechtěl žádným stát. Znáte to. Někdo vás neustále někam posunuje, padáte na zem, zakopáváte se pod stůl, lámou se vám končetiny a odlupuje lak na obličeji. Prostě není o co stát.



Tak jsem si s nima a na ně jen hrál. Z bráchou jsme párkrát přivodili infarkt babce kradoucí v lese chvojí, když jsme se jako temné přízraky vynořili z houští a efektním parakotoulem zmizeli za nejbližší skalkou. Tak žhavý to sice nikdy nebylo, ale bráchova jizva na hlavě hovoří výmluvně o zuřivosti našich bojů. (Pro vysvětlení – udělal si ji sám, když spadl ze skály, poté co jsem ho zastřelil:-))



Střelba musela být samozřejmě slyšet, protože jinak by se mohlo stát, že ten, koho jste právě zastřelili sniper puškou US M1903-A4 "klacekzbuku" ráže 7,65 o tom vůbec neví. A tak se lesem čas od času rozléhaly zvuky, které tam moc neseděly a nejedna laň z toho byla jelen. Cvičené ucho profesionála však muselo rozeznat, co je blízká střelba, co je vzdálená a kdo z čeho střílí. Takže "tuftuf" byla sestřenka ozbrojena nebezpečným Glockem vzor "smrkovášiška" a "dvršdvrš" jsem byl já ozbrojený útočnou puškou L85A1 "topůrkozesekery". Nu a jakmile se za vámi ozvalo "trdiš trdiš" tak to byl bratr vyzbrojený Brenem L4A4 "násadazlopaty".



Naše bitvy byly líté a mrtví se často počítali na tisíce. Někdy se stalo, že jsme se vrátili jen my tři. Ale to nám nijak nevadilo a druhý den jsme šli zase.



No jo, ale na vojně by to takhle asi nešlo. Tam si tak můžou hrát jen generálové. Obyčejní vojáčci moc ne.