Tak se mi někdy zdá, že se mi to všechno kolem zdá. Říkal jsem si – rádio musí být menší zlo než televize, chybí přeci obraz, jenže… někdy stačí jen poslouchat.


Můj první kontakt s rádiem se datuje do doby, kdy jsem ještě nosil péro, šíp a luk. Doma jsme měli malé ruské přenosné rádio, které prý šlo, i když se zazdilo. Vzhled by tomu odpovídal, ale otec na něj nedal dopustit. To samé měl i děda, který si ho bral s sebou na zahrádku. Bylo jedno, jak byl od něj daleko, chraptilo to pořád stejně. Stanice byla taky naladěná jen jedna, takže žádné dilema se řešit nemuselo.



Pak se z tuzexu pořídilo JVC. Myslel jsem si, že to je jakási nástavba rádia. Že je rádio, rozhlasový přijímač (taková ta oblude ve škole) a JVC. Bylo takřka posvátné a než jsem na něj mohl sáhnout, tak jsem měl srdce až v krku. Stupnici mělo popsanou různými zkratkami, mimojiné i FM, na které se v té době nic chytit nedalo. Ještě mi utkvělo v paměti to, že jsem byl svědkem první hudební produkce skupiny Oceán v rozhlase. Pustili do éteru Ráchel a protože nějaký papaláš ji zaslechl a zavolal do redakce, v půlce se utnula. To jsem se ovšem dozvěděl až později.



V devadesátých letech jsem na tom byl skvěle. Nejdříve Rádio Panag, které bylo asi to nejlepší co jsem kdy poslouchal. Divná hudba, čtení z divných knížek a divní moderátoři. Nevím proč, ale zkrachovalo. Pak se objevil jeho nástupce – Rádio Life, které běží dodnes, a které poslouchám, když někdy dojedu za rodiči.



Když jsem dojel do Brna, byl jsem zvyklý mít puštěné rádio i u televize, ale v Brně jsem nemohl nic naladit. Tedy – mohl, pokud jsem chtěl dvakrát do hodiny Backstreet Boys. Na rádio jsem tedy zanevřel a zase se odzanevřel až v době internetu a Rádia 1. Vždycky když byla na kolejích nějaká akce, nechávali jsme hrát do Prahy Kavkovi, moderátor byl sice trochu mimo, ale když zjistil, že ho poslouchá i Morava, tak nám to vždycky pustil.



Včera jsem averzi vůči brněnským rádiím porušil a udělal jsem chybu. Hrály se písničky na přání, což spočívalo v tom, že tam někdo zavolal, řekl co chce, moderátorka mu řekla, že to nemá a jestli mu stačí tohle (většinou "velmi" podobný žánr), on teda řekl, že stačí a hrálo se. Jeden chudák třicátník chtěl zahrát své manželce Queeny. Podivil jsem se, že něco takového mají, ale jak jsem zaslechl první tóny bylo mi vše jasné. Píseň se jmenovala Flash Gordon a nějaký DJ ji upravil do techno podoby. Invence spočívala v přidání tuc tuc, jedna zvuková smyčka mě natolik překvapila, že jsem se zakuckal. Freddie Mercury musí v urničce pěkně rachotit a kdyby byl naživu a dostal se mu ten DJ do rukou, myslím, že si týden nesedne (ten DJ:-))



Pak byla seznamka. Pochopil jsem, že aspoň trochu hezká holka je "sexy náctka se smyslem pro humor", kdežto méně sebevědomé dívky jsou "křehké romantičky". Nikdo jiný dívčího pohlaví tam nevolal. Chlapci jsou zase všichni sportovci – není divu, pojem sportovec je široký, dívky si samozřejmě představí pružného, svalnatého muže. Jenže ono může jít i o rachitického šachistu, u kterého představuje největší sportovní výkon rošáda, protože u ní se musí v krátkém časovém intervalu přesunout dvě figurky naráz.



Další volající chtěl "chápavou ženu od 18 do 43 let". Buď už rezignoval, nebo mu je jedno kolik jí je, hlavně že se mu bude všude chápat. Naprosto mě však dorazila Marie, která "je věřící a shání věřícího muže do 30 let, auto a byt výhodou". Máš smůlu knězi, který sis celý život četl v bibli! Měl jsi prodat růženec, vybrat kostelní kasičku a koupit auto!



Mimochodem, všichni volající oslovovali rádio "Kissátko" a tvrdili, že je nejlepší na světě. Možná je to tím, že tu nikdy neslyšeli nic lepšího (i když Myrna tvrdí, že tu kdysi něco dobrého bylo) neslyšeli. Nebo to je nějaké zaklínadlo, aby vás pustili do éteru. Anebo je to píčovina.



C je správně. A příště si místo rádia pustím magnetofon na plný koule. Nebo plyn. Troufám si tvrdit, že oboje bude mít menší destruktivní účinky na můj organismus.