Nebudu nijak zastírat, že se mi líbil seriál Twin Peaks. Na jeden díl jsem dokonce utekl z maturitní oslavy a naštěstí o nic nepřišel. Po dvaceti pěti letech se natočilo pokračování, a tak moc jsem se těšil, že jsem si projel všechny díly plus film a… První díl třetí série jsem si ještě nepustil. Prostě – není na to čas jak kdysi, bojím se, že se to posere a vůbec. Prequel je Modrý samet a o tom se s nikým hádat nebudu!

A o tom to celý je. Normální človek nesnáší vykolejení. Jasně, CVčka jsou plná „práce pod stresem“ a „nebojení se změn“, ale to jsou CVčka. I v tom mém bych našel pár polopravd a nesmyslů. Ten semestr pod Vivienne Westwood byl jen jeden a navíc byla na plakátu. Ale v zásadě jde o to, že když už si dá člověk tu práci a něco si oblíbí, drží se toho zuby nehty a nedejbože, když se to má nějak měnit. Ale konkrétně.

Víc jak deset let jsem tu psal o svých příhodách s kumpány. Jenže – za poslední půl rok jsem je viděl maximálně jednou, a to ještě ne všechny, což bezednou studnici příhod jaksi vyčerpává. Poslední kapkou bylo setkání s Menisem, kdy jsem zjistil, že si půlku příhod nepamatuje a druhou půlku si pamatuje úplně jinak a samozřejmě špatně. Jako sorry, ale nasrat. To, že má alzheimera/dvě děti/práci_co_ho_uspokojuje/moravský přízvuk ho přeci nijak neomlouvá!

Takže jsem postaven před dilema, které musím nějakým způsobem rozseknout. Přiznávám, že je to ode mě alibistické, protože početné stádo čtenářů se smrsklo na dva ruské spammery, takže i kdyby se shodli, tak na ně asi nedám. Buď to budu stále flákat, anebo si vytvořím nové kumpány a budu psát častěji i s tím rizikem, že mi to za pár let, až se naučí číst a mlátit, omlátí o hlavu.

První deník jsem si začal psát 9.9. 1994. Druhý 30.6. 2003.

Teoreticky už přesluhuju.