Hned na začátek musím napsat, že ty, které tento nadpis nalákal, samotný článek zas až tak zajímat nebude. To jen pro info, aby se mi tu nemnožily nenávistné komentáře, že se někdo nic nového nedozvěděl. Nedoví – C´est la Vie…

Nedávno jsem se stal součástí úplně holywoodské oslavy. Jeden strýc se totiž odstěhoval na druhý konec republiky a na oslavu šedesátin očekával nejspíš pouze nové bačkory a pivo z ledničky. Jeho dcera však na tajňačku domluvila návštěvu příbuzenstva, které ho mělo překvapit po návratu z práce. Úplně to vidím na plátně! Vše bylo připraveno do nejmenšího detailu, dceřin manžel odlákal oslavence pod průhlednou záminkou stavění skleníku a my jsme se mezitím nasáčkovali do hospody a snažili se potichu čekat.

Skoro by to vyšlo, až na jednu maličkost, se kterou nikdo nepočítal. Což bývá v těch filmech taky a člověk se většinou plácá do čela, jak to může být tak stupidní. Ale děje se to – v tomto případě to byl školník, který bonznul oslavenci návštěvu z Moravy. Naštěstí je to známý ožrala, takže mu prý vůbec nevěřil a překvapení bylo nehrané. Takže oslava propukla se vším všudy, tedy i s nezletilou mládeží.

No a to byl kámen úrazu. Ne, že bych je nějak přitahoval, to spíš mobil, na kterém jsem si v hluchých místech, kdy jsem neměl nalito, hackoval blízké portály. Byla to sice jen taková větší vesnice, ale o to větší koncentrace portálů byla na náměstí. No a odsud je už jen krůček k Pokémon Go, protože jednak stejná firma a druhak starší kolega, který to bůhvíproč hraje. Takže jsem dopodrobna informován o výskytech pokémonů v blízkosti pracoviště a co za Pichu chytil na ředitelství.

Abych to zkrátil – chtěli si to zahrát, ale neměli data, takže jsem jako hodný strejda nastavil hotspot a šlo se. Vesnici jsem sice neznal, ale orientoval jsem se od jednoho portálu ke druhému. A navíc se mnou šli čtyři děti od šesti do dvanácti let, takže se nebylo čeho bát. Dokonce mi poradili zkratku přes pole, která bohužel vedla kolem fotbalového hřiště. U hřiště bývá hospoda a ta měla plnou zahrádku.

Snažil jsem se vypadat co nejvíc nevinně, ale patrně se tam všichni znají, kdežto já jsem vypadal divně. „Ty vole, to jsou tvoje děti?“ Slušné vychování mě naučilo nelhat a s úsměvem, který brány otevírá čelit ranám osudu. A navíc byly dost blízko mě, aby dosáhly na wifinu, že jo… „Ne…“ „A kam s nima jdeš?“ Zpětně uznávám, že pravdomluvnost nebyla na místě, ale tehdy mi moc nedošlo, že místo dalších pokéstopů (dva na padesáti metrech!) by mohlo být nějakým způsobem zvláštní. „Na hřbitov…“

Ale jako každý holywoodský film, i toto mělo happyend.

Jedno z dětí pána znalo, takže když vstal a chtěl si to se mnou rozdat (!) uklidnilo ho, že je se mnou poslala jeho maminka.

Píšu si.