Kumpáni už mají japné a nejapné připomínky ohledně pomalé transformace z městského vymetače klubů do usedlého furiantského sedláka. Rád bych jim nějak odkázal opak, a začnu tím, že píšu v neděli, kdy ostatní sbírají síly na další pracovní týden mezi vinohrady.

Bohužel téma už takové městské nebude. Aspoň já jsem to zažil se vším všudy poprvé v životě, takže seznam věcí, co jsem ještě nedělal, se povážlivě tenčí. Byl jsem pozvaný na zabíjačku. Pozvání to bylo žoviální a neformální, nicméně velice přesvědčivé: „V šest vstávej, o půl sedmé bude píchačka!“ JJ vypadala v pohodě, takže jsem se o šesti oholil, navoněl a vyrazil za její sestřenkou.

Bohužel žádná píchačka nebyla, protože ač jsme se sešli na dvorku i v minus dvaceti v hojném počtu, řezník vyšel ve trenýrkách s tím, že bysme ho nezvládli spařit. Takže se počkalo čtyřicet minut, až pára ze všech kotlů s vodou ohřála teplotu na přijatelných osmnáct a šlo se do akce.

Nikdy jsem prase za nohu nedržel a jako znalec díla Nietzscheho a Schoppenhauera jsem měl jisté morální dilema o případné vině a výčitkách. Nakonec jsem to vyřešil stejně jako dvacet milionů Němců po válce – já jsem nestřílel.

Zbytek dne se už odvíjel podle zažitých postupů, které se poněkud špatně dělají, pokud je neznáte. Ale i tak jsem se snažil víc pomáhat než překážet, přičemž výhodnější bylo být venku než vevnitř, starali se o nás přímo ukázkově. Dokonce mi jako zabíjačkovému panicovi přinesli ochutnat brzlík, prý to nejlepší z prasete.

A aby rovnováha byla nastolena, poslali mě čistit střeva, což je prý to nejhorší z prasete. Byl jsem na sebe pyšný, protože kolega při čištění s tím měl daleko větší problémy a dokonce hrozilo, že to budeme čistit dvakrát až třikrát. Ale nebylo by to jako od Lady, aby to nemělo šťastný konec.

Suma sumárum – už se nemusím bát, že po apokalypse se budu štítit divokých prasat a tvrdohlavě hledat tuřín.

A to se vyplatí.