I když možná bych to mohl pojmenovat „Nevýhody pomalé jízdy na kole“. Ale to je moc dlouhé a víceméně zavádějící. I když posledním slůvkem až příliš napovídám…

Dojíždím takhle na kole k lávce, která je příliš úzká, aby se na ni vešli dva lidé vedle sebe neřku-li aby se vyhýbali. Dojíždím dvě bruslařky, které byly od prvního pohledu buď začátečnice anebo prostě hodě rekreační poloprofesionálky. Protože za lávkou cca po dvaceti metrech odbočuji, řadím se za ně a nikam se nehrnu.

„No a tak se mi podíval do konečníku.“
„Ty jo… a co?“
„No říkal, že už tam byly jen dva milimetry, jinak by šla moč do těla a bylo by to blbý“
„Tak to je síla…“

V tomto okamžiku mi bylo poněkud trapně, protože předjet už se nedaly a otočily se dozadu. Klopýtání nabralo na intenzitě a já nechtěl mít na svědomí někoho po jistě náročném zákroku.

„No a tak se zeptal jako co jsem jedla a napsal mě hned na druhý den.“
„Takže už jako v pohodě?“
„Jo snad jo…“

Že je to v pohodě bylo jasné od prvního okamžiku, protože měly obě elasťáky a nějaký sfušovaný zákrok, vývod či zapomenuté nůžky bych odhalil jedním pohledem. Jistě debata nabrala zajímavých otáček, ale já už jsem zatáčel a další pokračování si nechal ujít. Takhle jsem zaslechl jen jediné…

„Co to bylo za úchyla?“

WTF? Proč já?