A tím nemyslím cokoliv, co zavání jen trochu zahrádkou.

Prostě v práci opět vypuklo peklo a pokud se nechci ocitnout na deathlistu na konci měsíce, pak se musím pohybovat na velice tenké hraně ještě minimálně čtrnáct dní. Kolikátýho je? Kurva!

Čas rezignoval na lineárnost a škodolibě osciluje mezi zrychleným tokem, když něco nestíhám a zpomaleným tokem, když jsem jebán za nějakou okrajovou chybku typu pohledávka z roku 2010. Víkendy už neuznávám čtyři týdny, ale i kdybych chodil do práce nahý a zpíval si Hosana, tak si toho stěží někdo všimne. Ale jindy se to nedá stihnout, i když zkouším psát nejen všemi prsty, ale často i všemi údy… Kam se hrabe Bikram jóga!

Třeba rekord z loňska, tedy sto odpovězených mailů za den, pláče v koutě zapomenut. Už jsem to vytáhl na sto třicet a připomínám, že to nejsou maily typu „ano“, „ne“, „vyliž si“, ale velice košaté variace na výše zmíněné. Při tomhle tempu jsou zarážející jen dvě věci – proč mi počet nezodpovězených mailů narůstá (moje záhada) a proč ten thegen nic nestíhá (záhada všech také zúčastněných). Bohužel ani v noci to nejde nijak dohonit, protože tělo ten odpočinek tak nějak vyžaduje a koukat do blba na poradě je velké riziko!

Již jsem přešel na čistě kofeinovou dietu, při které se možná nehubne, ale zase člověk dokáže vytáhnout multitasking na neuvěřitelný level. Jen nesmí zapomenout na to, s kým mluví a nechat si vtípky pro sebe. Třeba jistá vládní organizace patrně vyoperovává smysl pro humor hned při nástupu a úvodní prohlídce tělesných dutin, protože nevinnou poznámku jsem musel zpocený vysvětlovat čtvrt hodiny. Ale můžu já za to, že roll-upy v obalu vypadají jak samonaváděcí Stingery?

Takže suma sumárum trpím. Především tedy tím, že zažívám neuvěřitelné množství příhod, které nechci zapomenout, protože by se sem skvěle hodily, jenže jsou překryty balastem a já je nestíhám kdekoli zaznamenat. Tak snad si někdy vzpomenu. Třeba na smrtelné posteli…

Doufám, že to za těch šedesát let bude někoho zajímat!