…kdyby ještě žil Ignát Herrmann, měl by o názvu druhého dílu svého románu jasno.

Ať mně nikdo nevkládá, že práce šlechtí. To možná platilo kdysi, když škaredí chlupatí jedinci zjistili, že jemnou až cizelérskou prací s pazourky a vydělávanými kůžemi ztrácí ochlupení, hrubost k samičkám a pud sebezáchovy. Ale teď?

Protože jsem odhadem čtrnáct dní chodil do práce i práce za tmy, nějak jsem nestíhal nakupovat a sledovat zprávy. Nepříjemně mě tak zaskočila zejména prohibice, což bylo umocněno tím, že doma jsem skoro na suchu. To se má tak. Člověk jí kávu a zapíjí kolou, nestíhá nakoupit a když přijde domů, tak chce spát. Jenže ono to nejde. Tak musí nastoupit nějaký oblbovák – většinou s obsahem alkoholu.

Jako měl jsem nějaké zprávy o nějakých otravách, ale protože jsem makal od nevidím do nevidím, tak jsem jim nevěnoval pozornost. Pořád jsem si říkal – zásoby se doplní, to bude v pohodě. Jenže ouha. Po důkladné inventuře a zoufalém prošmátrání skříněk, kam schovávám většinou věci na čištění odpadů jsem zjistil, že mám všeho všudy jedna a půl lahve tvrdého alkoholu. A to je tragédie.

Nechci se rozepisovat o tom, jak je prohibice v důsledku k ničemu, ani nebudu předjímat konspirační teorie, že teď už to zvýšení daní stopro projde… Jen si tak říkám, co ještě přijde. Žvýkací tabák si musím nechávat posílat ze Švédska, protože je zakázaný. Pro chlast budu muset do Rakouska, protože je zakázaný. FFS…

Jasně, jde o moje zdraví blablabla… Co je komu do toho? Podle mě už jsem měl tak třikrát větší šanci exnout na silnici anebo na kole. Nemluvě o kornatění tepen při sledování zpráv z politiky.

Jen se těším na narozky. Pokud prohibice vydrží, tak to bude mít nedozírné následky v podobě masy dárků tvořených oprášenými bonboniérami Taťána…

Šlo by to nějak vypálit?