Pro ty, kdo si myslí, že jde o blog, tak tomu tak není. Ještě ne. Pěkně popořadě.


Samože myslím pohyb mého movitého majetku do nemovitého majetku, který je sice banky, ale to nikdo neříká. Prostě je můj. Už jen pár věcí, které jsou možná u Myrny ve sklepě a bude to. Píšu možná, protože existuje jistá pravděpodobnost, že byl sklep vykraden a mé golfové hole a sbírka skript z vysoké školy se někde nabízí po bazarech.



Absence výtahu mě donutila k velice vydatnému tréninku na zdolání eiffelovky na jeden zátah, ale naštěstí již nejsem mladý a nerozvážný, takže jsem si do auta bral vždy maximálně pět dávek. Pamatuju si totiž, jak jsem jednou narval Gecoucha až po střechu a pak jsem si musel dát pauzu v nesestavené posteli, protože to už nešlo.



Apropó – co byste řekli, že se stěhovalo nejhůř? Je to kupodivu, ale matrace. Když si vzpomínám, jak jsem přivezl domů takový útlý váleček, na který se nesmělo den lehnout, protože se plnil vzduchem, tak jsem nevěřil, že opačně to nefunguje. I když jsem dělal vše možné i nemožné a kdyby mě někdo pozoroval, tak by si myslel, že se jedná o nějakou nevšední sexuální výstřednost, stejně jsem ji dokázal přehnout jen jednou. A to se blbě nese.



Po fázi přestěhování nastala fáze plánování, kde a jak to sestavím. Trochu mi do toho hrábl brácha, který se nastěhoval týden po mě, ale zase tak vyřešil problém s příliš velkým a prázdným prostorem. Taky pán s internetem mě překvapil, protože přišel ještě když byl počítač v krabici a stolek rozebraný.



Řešení bylo hodné mistrů steampunku. Jeden z mála kusů nábytku, který tam zbyl – stará singrovka – posloužil jako stolek. Má to tu nezpochybnitelnou výhodu, že když mě něco v nějaké hře nasere, začnu šít. Má to totiž takový ten šlapací pohon a strašně to uklidňuje.



Jediné, co mi tam teď chybí je lednička. A to je průšvih, protože červené víno ubývá a ostatní se zatepla pít nedá.



No dobře dá, ale není to taková dobrota…



No dobře… je.