…jsou vidět i strie! (Nejlépe z Istrie)


Pro začátek bych rád podotknul, že již dávno nepatřím k těm, kteří by se každý den oddávali alkoholu, i když to možná z četnosti mírně opojných příspěvků vypadá. To je jen kvůli tomu, že psát o chození do práce a z práce má sice své kouzlo, ale jen velmi chabé. A psát o tom, co se mi děje v práci by bylo asi zajímavější, ale nemělo by to dlouhého trvání.



Takže se opět ponoříme do dekadence a pohanských rituálů. S invencí, která se dotýká nebes, pojmenovali pořadatelé fesťák na konci dubna Čarodějáles. Být to v červenci, tak je to Cyrilometodějáles anebo Johngoosáles, to je jasné. Loni to bylo velice vydařené, a tak jsem si to nenechal ujít ani letos. Mimo jiné i proto, že Visací zámek a Oceán byla dostatečná záruka toho, že tam nebudu nejstarší.



Jelikož jsem tam byl s kolegy z práce, kteří mě vnímají jako zodpovědného pracanta, který za to umí vzít, nechtěl jsem dopadnout nijak zle, ale nějak se přihodilo, že jsem tam byl první. Než došli kolegové, měl jsem tři piva a tuhle ztrátu již nedohnali. Zbytek večera proběhl v klidu až na menší nedorozumění spojené s mou košilí, kterou jsem galantně půjčil skoroženě od kamaráda.



Když mi psali, že už jdou, ať si pro ni přijdu, tak jsem je tak dlouho hledal, že mi mezi tím zmizeli všichni ostatní a já tam zůstal sám v tisícihlavém davu. Nic nového po sluncem, projdu se domů, ať vystřízlivím. Kolem jedné jsem doklopýtal před dům a zjistil jsem, že nemám klíče.



Večer dostal úplně nový náboj!



Kdyby to byl film, tak se ukáže taková ta zamžená scéna, jak si Thegen vyndává klíče z kapsy, a dává si je v kanclu na stůl. No a pak střih a já jsem v práci a beru si je. Bohužel střih mi trval odhadem hodinku a půl a ani po příchodu na vrátnici jsem neměl vyhráno. To už teda spíš vybráno.



Většina herců vám potvrdí, že je strašně těžké zahrát uvěřitelně opilého. Já jsem měl úplně opačný problém, naše firma je v noci nedobytnější než Bank of America a musel jsem vynaložit značné úsilí, aby paní vrátná zavolala vedoucího noční směny. U něj jsem si dal repete a až na základě správně zodpovězených kontrolních otázek jsem mohl být vpuštěn do kanclu. "A kdy přijdete?" "Nebojte, vezmu si jen klíče a jsem dole."



V kanclu mě však napadl jeden z těch nápadů, o kterých nikdy nevíte, jestli budete hero anebo skončí civilizace. Stálo tam totiž kolo, tak jsem na záda hodil baťoh s notebookem, vzal klíče a kolo a vrátil se za trochu zkoprnělým vrátným. Abych mu dokázal, že je kolo opravdu moje, začal jsem mu povídat, co už jsem s ním všechno zažil, takže mě rychle propustil. Bohužel jsem zapomněl, že nemám volné kraťasy, ale trochu těsnější rifle, takže mé nasednutí nebylo z nejefektnějších.



Vrozená paranoia zaačala ihned fungovat – co když na mě zavolá benga? O technický stav kola jsem se nebál, já na tom byl hůř, ale přeci jen jsem nechtěl nikomu dávat malichernou záminku k šikaně kvůli chybějícímu přednímu světlu. Vyřešil jsem to tak, že jsem si do ruky vzal mobil a každou chvilku jsem něco zmáčknul aby svítil. Ještě teda musím zkontrolovat výpis jestli jsem se nedovolal do Senegalu…



Samozřejmě tam policisté byli, naštěstí je víc zajímali nesvědomití řidiči aut.



Po cestě jsem nikoho nepotkal, což bylo jeho štěstí. Moje rychlost sice nebyla o moc větší než rychlost chůze, ale leknutí mohlo být oboustranné. Jediné co netuším je to, jak jsem to kolo dostal do třetího patra.



I když… možná to bylo naopak.



Díky kolo!