Další díl oblíbeného seriálu, který jsem nikdy neviděl přinese určitě další nervy drásající zápletku typu neměli mlíko. Do toho se bude řešit problém interpunkce u interupce a problematiku rasové soužití nám objasní nová postava Ali Bismus. Hurá!


Tak jsem si v sobotu naplánoval cestu domů. Počasí sice moc hezké nebylo, ale aspoň jsem si nemusel vyčítat, že jsem ještě nepřezul na letní gumy, protože po cestě mimo jiné sněžilo. Po příchodu ke své kcháře jsem zjistil, že pštros nebude ani tak nelétavý, jako spíš naprosto vvychcaný pták, který tahá vědce už několik století za nos.



To, co bylo na střeše, okně a zčásti i na kapotě, nemohl vyprodukovat žádný normální pták… Možná sravík, ale ten neexistuje. Vybaven polní lopatkou VISA ELECTRON jsem si aspoň očistil okno a doufal jsem, že zbytek taak nějak odpadne za jízdy. Tímto bych se rád omluvil řidičům jedoucím za mnou, to co na ně létalo ze střechy nebyl alpský sníh.



A když už jsem u těch řidičů. Protože jsem nikam nespěchal, tak jsem si udělal takový malý testík. Na těch cirka sto padesáti kilometrech je hafo vesnic. Některé by se rozhodně umístily v žebříčku Vesnice dlouhé jak týden před výplatou na předních místech – namátkou jmenujme například Libchavy s aglomerací. No a já jsem si řekl, že budu dodržovat rychlost ve vesnicích i tam, kde je nejbližší barák krmelec a rybníček s obecním vodníkem.



Jen aby nedošlo k mýlce – normálně jezdím také podle předpisů, ale v rámci možností. pokud se na mě ve vesnici lepí kamion tak, že mám řidiče nad sebou, tak se snažím jet abych ho moc neprovokoval. I v tu sobotu jsem prostě do vesnice tak nějak dojel, počkal až ručička spadne na nějakých 53-55 a jel.



Podle chování se dalo usuzovat, že existují tři skupiny řidičů. Prvním je to jedno, jedou stejně jako já, žádné násilí, pohoda. Naštěstí jich je asi nejvíc, ale nedá se to dokázat, protože logicky – žádného jsem nedojel ani mě žádný nepředjel. Druhá skupina bere vesnici jen jako vítanou změnu ve fádní krajině české kotliny a padesátku jen jakýsi folklórní přežitek typu fěrtoch anebo šufánek. V pohodě, sice bych si dokázal vybrat lepší místa k předjetí než zatáčku ke hřbitůvku, ale proč ne. Jak by řekl Stephen Graham – Its their choice… and I can only watch.



No a poslední sortou je pro mě naprosto nepochopitelná partička tempomaniaků. Přes vesnici sedmdesát, mimo vesnici sedmdesát. Ve vesnici dojedou, nalepeni na značce cosi gestikulují v mě neznáme znakové řeči a vůbec vypadají velice nevyrovnaně. Za vesnicí přidám a ačkoli gecouch nepatří k trhačům asfaltu, v pohodě jim zmizím do další vesnice, kde opět zákeřně čekám za bukem – bráno z jejich pohledu.



Ale přesto je mám rád.



Vždycky mě pobaví.