…onu božskou soutěž…


Tak jsem se po dlouhé době zúčastnil jedné soutěže. Vlastně jsem ani nechtěl, ale znáte to, jdete kolem, trochu se nesoustředíte a už vás mají. Pod slibem lákavých výher, o které budete soutěžit jen vy a nikdo jiný, popřípadě nějaký slabomyslný Frantík vás někam zatáhnou a už dáváte rodná čísla a PINy od bankovních karet.



Šel jsem se podívat na veletrh, protože vidina hypotéky začíná nabývat nepříjemně realitních rozměrů a měla tam být jakási přednáška o tom, jak se nenechat ojebat. Bohužel přednášejícímu dali asi někde deku, takže se to nekonalo, ale po cestě zpět mě odchytli na soutěž o mobilní telefon. Protože se mi na tom stávajícím rozbil displej, což je u dotykového docela problém a oprava by stála víc než nový, tak jsem se nechal zlákat poměrně rychle.



Bohužel jsem nemohl uplatnit svůj nadprůměrný všeobecný přehled a znalosti o tom, který jezdec vyhrál v roce 1951 šampionát F1 mi byly opět k ničemu. Pán to vyplnil za mě a ještě mě chtěl uvrtat do nějakého penzijního cosik. Ale aspoň jsem se dozvěděl, že do důchodu půjdu v 67, což mi trochu prosvětlilo den. Ještě mám před sebou tolik dnů vyplněných tvůrčí prací… ach!



Dokonce jsem vydržel i na losování, ale to jsem neměl dělat. Výhry si totiž rozdali různí vystavovatelé a na plebs nezbylo nic.



No ale vzrušení ze soutěže mi připomnělo hříchy mládí, kdy jsem v přestrojení za slušňáka obrážel v neuvěřitelných – většinou pletených – outfitech a s účesem připomínajícím značku Dej přednost v jízdě různé televizní soutěže. Výhry sice nepatřily k největším, ale jedna pětimístná mi značně vylepšila polostudentský rozočet.



Horší to bylo poté, když to odvysílali. Znáte to – závist, žádosti o půjčku, obdivné dopisy fanynek a já byl zadaný…



A také posměch. Přitom to nechápu. Řekl jsem jen, že chci písmeno P jako pravačka. Co je na tom špatného?



Prostě příprava na soutěž spočívala v odstranění veškerých rušících vlivů.



A navíc jsem tam měl Brettschneiderovou…