Německo nade všecko, nebo jak jsme se to ve školce učili. V zásadě se dá říct vlastně jediné – dopadlo to dobře, přežil jsem.


Ale těch klacků naházených pod nohy počasím, vnějšími vlivy či vnitřními vlivy… Někde musí být krásně vyčištěný les. Začněme u počasí. Autobus měl tči čtvrtě hodiny zpoždění, naštěstí jsem s tím počítal a dal si dostatečnou časovou rezervu. Dokonce jsem si mohl vybrat film, na který se chci dívat, takže mi nebylo vnucováno nějaké Celestýnské proroctví jak nebožákům na lince do Karlových Var.



Co mě překvapilo, byla Florenc, na které jsem nebyl dobře rok a byl jsem rád, že jsem tam našel hajzly. Na záchodcích visí obrovký plakát Marilyn Monroe a představa hajzlbáby kopající si tunel na svobodu mě rozesmála natolik, až jsem měl málem konflikt s vedle močícím a podstatně méně vybaveným pánem. V blízkém Burgerkingu jsem zase přemýšlel, jestli holub lítající nad námi je uvězněn anebo se mu právě podařilo osvobodit. Od hamburgru mě to však neodradilo, a to byla chyba, která brzo měla nedosírné následky.



Na letišti jsem se rychle přizpůsobil tepu doby a abych nevypadal jak vidlák, položil jsem si na klín notebook a začal surfovat. Internet zdarma mě nadchl, ovšem i k informatikům se asi doneslo, že jsem single, takže mě vybavili modelem, na kterém by šlo prohlížet porno možná v EGA grafice. Navíc docela hřál, takže slovní spojení vyklepat pytlík bylo najednou nepříjemně reálné. Suma sumárum, než jsem se připojil na zprávy z domova, tak byla čtvrthodina zdarma v tahu.



Náš let měl navíc dvacet minut zpoždění kvůli provozním záležitostem, takže mě zase začaly napadat chmurné představy techniků u praskliny v křídle – nemáš žvejkačku vole? Letí to jen do Německa… Ani po usazení v letadle neměla fantazie čas oddechnout, posadili mě hned vedle vrtule, která se točila asi tak 50 cm od mé hlavy, takže by mi proletěla hlavou dřív než myšlenka něco je špatně.



Po příletu jsem se vydal známou cestou do hotelu, protože mi bylo řečeno, že je to jak minule. Bohužel minule bylo asi někdy jindy než minule před čtyřmi lety, protože po příchodu na recepci jsem zjistil, že mám ubytovací papír s úplně jinými logy. Použil jsem tedy svůj herecký um a zahrál etudu Ztracený turista v cizím městě, která mi jde dokonale za každé situace.



Z posunků jsem pochopil, že musím jít do metra jet jednu stanici někam ke strašidlu. Představu německého metra mám spojenou s nebohými berlíňany a s plovající helmou s vystýlkou, takže jsem se docela bál. Od války se ale změnilo mnohé, včetně berlíňanů, kteří – nejspíš těmi roky pod zemí – tak nějak ztmavli.



O tom, jak jsme padl zbitý do postele s jedinou myšlenkou ať nezaspím a stihnu uvítací raut až příště.



Mezitím – zkuste si tipnout, jak to dopadlo. Byl na 10:30.