V minulém díle jste viděli herociký souboj jedince se silami, které jsou často silnější, ale on přesto vytrval a nepoddal se. Vrátil se vůbec? Anebo si ho nechali v přípravce v mnichovské pivnici?


Tak, kde bych navázal… Večer zbylo trochu času na prohlídku předměstí, kde jsem byl ubytován. Víceméně jsem se tam vydal v touze najít nějakou tu Bierstube a dát si echt čepované pivo. Jaké však bylo moje zklamání, když jsem našel pouze tři kebabárny, jednu thajskou restauraci, jednu čínskou, jednu řeckou, dvě indické a dvě pizzerie… To je prostě hrůza!



Pivo jsem si tak dal v pizzerii a obsluha byla tak rychlá, že jsem skončil večer v hotelu na baru. S kolegyní z minulého dílu jsme si vyměnili vizitky, takže když jsme se domluvili na snídani v šest ráno hned jsem ji poprosil, ať mě – kdybych tam nááááhodou nebyl ve čtvrt – prozvoní.



Jak prozíravé to bylo řešení se ukázalo něco po čtvrt na sedm, když jsem zmateně začal pobíhat po pokoji rozhodnut nenechat germánům ani jednu nabíječku a hotelové mýdýlko. S dostatečnou rezervou jsme se vydali na letiště. Vlak nějak dlouho nejel, ale množství čekajících lidí převážně neárijského vzhledu mě uklidňovalo, že to je asi normální.



Pak však můj zrak zabloudil na info tabuli, kde běželo jakési romantické vyznání lásky anebo vyhlášení války, u němců člověk nikdy neví. S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem opět jednou ten, který ovládá němčinu nejlépe a ze slovíčka Kabell jsem pochopil, že se na kolejích asi něco posralo. Jako jediná dvojice (!) jsme se tak vydali shánět taxíka a byl to chytrý krok – taxíky tam byly pouze dva.



Taxikář, který se jmenoval Wagenführeropulos anebo tak nějak podobně, byl velice výřečný a během cesty na letiště nás seznámil se všemi novinkami ze světa i z domova. Bohužel jsem mu nerozumněl ani slovo, a tak jsem zcela nepřipraven vtrhl do odletové haly, kde to vypadalo jak na nádraží v Březince. Od dispečera jsem se dozvěděl, že ve Frankfurtu stávkují – z čehož jsem pochopil, že už ani to Německo není co bývalo…



Zbytek cesty byl až překvapivě klidný, ale znáte to.



Hrdina odchází vstříc západu slunce, zní pompézní hudba, diváci si říkají "On to dokázal!" a v posledním záběru…