…mou nejlepší vlastností je totiž – krom mnoha jiných – bezměrná skromnost.


Každý z nás měl někdy období, kdy chtěl být pan Někdo, případně paní Někdová, či slečna, co šuká pana Někoho. U mě je samozřejmě možný jen ten první případ, takže ty další nebudu rozebírat. Sice to období ještě nenastalo, ale v záloze už mám pár plánů, co kdyby jo a bulvár a ostatní by chtěli šťourat. Za mnohé vděčím své přirozené paranoie a až do tohoto víkendu jsem si myslel, že je to jako v pohodě. I kdyby se na mě něco vyšťouralo, tak můžu říct – hříchy mládí, to poslouchal každý, ta paní už tam ležela, však to znáte.



Jenže… člověk zavítá domů, přivítán je nejen chlebem a solí, ale i šunkafleky se kterými by si nevědělo rady pět litrů Vanishe, navrch pár piv, svačinka, večeře a než jsem se nadál seděl jsem v křesle i když jsem stál. Je jasné, že ostražitost před vnějšími vjemy je jaksi na druhém místě, přednost má ostražitost před vnitřními vjemy, protože doba doběhu (něco jako brzdná dráha, ale naruby) se musí setsakra dobře odhadnout. Takže jsem se jen díval jak je do rozesmátého videa strkána kazeta popsaná švabachem a – zpočátku snad i němý – film začíná.



Můžu se jen utěšovat, že šlo o minulé století, triky nebyly tak dokonalé a obraz je zrnitý… To, co se tam odehrávalo notně nabouralo mé představy o tom, že někdy můžu být slavný a přitom být vážený a prost pozornosti bulváru či posměchu a pomluv. Nyní si pokusím vzpomenout se na ony makabrózní záběry plné kosmické hrůzy, které trvaly snad eóny věků a doufám, že má mysl vyjde z oné strastiplné cesty zpět bez poskrnky. A nejen mysl!



Tak nejprve se na obrazovce objevil jakýsi kmen oblečený v obřadní roucho, a všichni extaticky křepčili za zvuků mazurky. Ano, prodloužená. Moje uspokojení nad tím, že kameramana evidentně zajímal úplně někdo jiný, zmizelo v okamžiku, kdy se obrazovkou mihl klátivý stín, který upoceně objímal jednu z mála, která nedokázala utéct. Vsadil bych se dokonce, že na mě mrkl!



Ale hrůza měla teprve začít. Rodinná oslava Silvestra. Nechci vás mučit, úplně cítím ten mráz běžící po bezpočtu zad. Ale nedá mi to a musím tím nožem ještě otočit. V osmnácti letech!!! Snad ještě někdo zůstal, aby mohl číst i následující řádky, ale žádná úleva nepřijde, ba naopak.



Slavnostní úbor spočíval v jakémsi plandajícím triku, které asi mělo zvýrazňovat muskulaturu a ve svátečních teplácích, které možná byly pohodlné, ale to je tak všechno. Na krku ledabyle zavěšený řetízek s prvním písmenem mé tehdejší lásky (a pěti dalšími – pro jistotu) a depešácký účes. Čekal jsem nějaké prozumění od spoludiváků, ale kdepak. Bratr se smál tak nahlas, až to vhodné nebylo!



Raději mne zachvátilo zapomnění a zbytek si pamatuji už jen matně. Posledním zábleskem v mlze před cestou do nevědomí byly záběry křepčícího TheGena a bratrovy komentáře patřící především jeho velmi volným teplákům ve stydké oblasti.



Poskakující brambora… poskakující brambora…