Steve Jobs, Johny Cash, Bob Hope. Now? No jobs, no cash, no hope… Při překladu do češtiny se musíme nutně cítit jako pověstný překladatel věty: „Co by dup!“ A přitom je tak jednoduché najít něco podobně zoufalého i u nás! Co třeba? Před deseti lety… Viktor Kožený, Iveta Bartošová, Petr Novotný. A teď? Jak jsme čekali, žádná změna…


Jelikož má pracovní pozice kancelářské krysy vyžaduje po většinu roku enormní nasazení fyzického i psychického rázu, musí zaměstnavatel myslet i na nějakou tu očistu, že ano. Rovněž prostředí open office, zvlášť když k nám chodí návštěvy s vojí v prdeli, nějakému rozjímání nad sebezlepšováním moc nepomáhá. Proto jsme vždycky párkrát do roka přesazeni do samostatného kanclu, který je sice v místnosti o rozloze solidní hokejové arény, ale člověk je tam sám a o to tu jde.



Stalo se mi to zrovna nedávno. Po přestěhování, když odešel i kolega co mi pomáhal se sešívačkou a razítkem, se rozhostilo v místnosti úplné ticho. Neuvěřitelné! Jenže jenom na chvíli. O mou svačinu se totiž začala zajímat moucha. Ani bych to nezjistil, kdyby to byla taková ta klasická moucha střední velikosti. Jenže z poklidného rozjímání nad partičkou slovního fotbalu – který hraju jen abych udělal radost kolegovi masochistovi – mě vyrušilo dusání hned šesti nohou naráz.



Snaha odehnat ji se minula účinkem, protože poryv vzduchu s ní vůbec nehnul. Vůbec netuším, jak by tenhle duel dopadl nebýt toho, že vybavení kanceláře nepatří k nejnovějším a mohl jsem ji ubít psacím strojem. Sotva dodýchala, přiletěla její kolegyně. O čerstvosti salátů z naší kantýny jsem si nikdy nedělal iluze, ale tohle mě šokovalo. Že by to cítily až zvenku? Po dvojnásobné vraždě jsem se šel raději přesvědčit, jestli tam někde není nějaký nebohý kolega, ale nikoho jsem nenašel.



Pln nejistoty jsem šel domů a tam mě čekalo další nemilé překvapení. Podsousedka měla vyndaná okna. Po náhodném setkání na schodech, kde jsem jak zvědavý trotl chodil hodinu a půl nahoru a dolů jsem se dozvěděl, že dokud je hezky, tak chce na vlastní náklady okna překytovat, protože brzo udeří zima a ona už jednu v tom samém bytě co mám já zažila. Poprvé za tu dobu co tu bydlím jsem se odvaážil podívat na okna i zvenčí a upřímně řečeno se divím, že ta skla ještě nevypadla a někoho nepořezala. Nosnost pavoučích pavučin je očividně podceňována.



Fáze 2 – tedy vybavení druhé místnosti se asi odkládá. Sice už jsem koupil stůl a při jeho sestavování mi bylo pořádně horko – nějaký čínský kuli vyvrtal díru nakřivo, ale raději najdu nějaké více konvenční způsoby zahřívání. Stůl půjde do rohu, židle jsou naštěstí skladné a při troše dobré vůle se dají použít jako izolační vrstvy k dvěřím na balkón. Vytápění varnou konvicí mám vyzkoušené už z kolejí, ale pro jistotu půjde taky stranou.



Musím tam nechat místo na ohniště.