Tak jsem se po dlouhé době potkal s kumpánama.


No a hned jsem byl obviněn, že už se tento blog začíná podobat jiným blogům, které považuji – kvůli despektu, jakým to bylo řečeno – za méně zábavné a hodnotné. A že už prý jen chybí krůček k těm úplně nejméně zábavným a hodnotným! Jako příklad byl uváděn jeden nejmenovaný blog a přátelé, tak bych dopadnout nechtěl, protože by to bolelo.



Jenže co s tím? Zábavné věci se stávají většinou, když je více lidí pohromadě. Historka totiž musí přežít, nesmí být naschvál zapomenuta a případně se musí nafouklout do ještě skandálnějších rozměrů. Což teď moc nejde…



Když si jen pomyslím, kolik se mi stalo vtipných historek se sousedy, tak mám problém dostat se i po zaokrouhlení nahoru k číslu jedna. Jednou když jsem nesl kolo, tak jsem potkal paní, co vypadala jako starší sestra smrti. Galantně jsem uhnul a ona mi řekla "To nemusíte… Kolo mi nevadí… Kolo ne…" Což není moc legrační, uvědomíme-li si, že vůbec netuším, co ji vadí a jestli se o mě nezmíní doma při nějaké rodinné sešlosti s kafíčkem a rakvičkami.



O práci, kde je potenciál zábavnosti největší, zejména kvůli vedení, jsem si zakázal psát, zejména kvůli vedení, abych se nedostal do prekérní finanční situace, zejména kvůli vedení.



Takže konec švandy, no…