…emoce, pot, slzy, srdíčko a štěstíčko ofc. Každý z nás to určitě někdy zažil. A kdo ne, ať si vzpomene, jaké to bylo, když byl tou vítěznou spermií, která po vniknutí do vajíčka oběhla čestné kolečko, podepsala se na kameru a pak šla na antidopingovou kontrolu.


Čtvrtek patří již odedávna ke dnům, které mám vyhrazeny pro sport. Zbytek týdne je vyhrazen práci a zahálce, někdy i v opačném pořadí, ale o tom až jindy. Tradice čtvrtečního zhuntování těla začala vlastně už s kumpány, kdy jsme posilovaly zejména zvedací svaly na ruce a poté svaly na nohách, když jsme bloudili domů.



Bohužel s diasporou kumpánů do přilehlých a odlehlých obcí jsem si musel poradit – pokud jsem se na ně nechtěl každý čtvrtek koukat jako jsou nazí a spocení – a myslím, že jsem to jakžtakž vyřešil. Naše firma, která už prostě neví co s penězma, nám zaplatila tělocvičnu, ať se jako zaměstnanci hejbou a neumírají na ty rakoviny a infarkti.



Dopadlo to tak, že jsem tam chodil hrát fotbal já a pět náhodných kolemjdoucích, zbytek firmy to sabotoval pod průhlednými záminkami hlídání dětí či nemožností dojíždění. V létě máme v rámci benefitů národní sport arabských šejků, tedy beach volejbal. Jestli to půjde takhle dál, tak příští rok nám otevřou kurzy koňského pohla…



Jenže… včera byl ten jeden jediný den, kdy se to překrývalo. Chápejte, že pokud je tělo navyklé podávat špičkový výkon dvě hodiny, že se strašně těžko přemlouvá, aby to vydrželo čtyři hodiny. Sice jsem volejbal spíše odchodil, ale i tak jsem na ten fotbal nedošel nejčerstvější.



A to nejhorší mělo teprve přijít – na fotbal jsme dorazili jen tři. Nehrajte ale, když je to zadarmo! Chvílemi byl problém najít volného spoluhráče, zvlášť když hrál člověk sám, ale nakonec se odladily i tyto detaily. Ale ani tímto mé sportovní výkony neměly končit.



Zašel jsem ještě na pivo, protože jsem nebyl schopen odevzdat vzorek na dopingovou kontrolu – kontrolor si zapomněl stěrku na okno. Tělo toužilo přijímat a odmítalo vydávat, takže jsem tam zkejsnul do půl dvanácté.



Vyrazil jsem na rozjezd včas a těšil se, jak si odpočinu alespoň v autobuse. Na zastávce jsme však s tím zpěvákem, co složil hudbu k Lidicím, zjistili, že na mou zastávku nic nejede. Tři čtvrtě hodiny jsem šel domů a kdyby mě někdo přepadl, tak ho asi jen poprosím, jestli by mě neodtáhl spíše do toho křoví nalevo, že to budu mít blíž.



Už vím, na co budu mít vyhrazeny pátky. Počítání modřin, kontrola kostí a shánění růžových pilulek na hlavu.



A hlavně hodně mléka!