Škoda, že stavby mají takové trapné zahájení výstavby jako je poklepání základního kamene. Kdyby měly něco, jako sportovní derby, tedy slavnostní výkop, to by bylo něco! Celebrity by dostaly krumpáč a televizní štáby by měly dostatek materiálu do několika borců na konec.


Nedávno jsem někde viděl tabulku nejvíce fyzicky náročných a nebezpečných prací. Nevím jak vy, ale já se rád v takovýchto tabulkách hledám. No a tady jsem se se svým pracovním zařazením kancelářská krysa vůbec nenašel. Trochu mě to nadzvihlo mandle, protože to psal určitě nějakej dřevorubec na posedu, kterej nemá o týhle práci ani šajna.



Práce v kanceláři dokáže být nebezpečnější než had schovaný v navlékaném kondomu. Když si jen pomyslím, kolikrát jsem byl na pokraji infarktu, když mi znenadání zazvonil telefon anebo někdo zaklepal na dveře! Nemluvě o kancelářské židli – rčení sedí na sudu s prachem je daleko přesnější, jak dokazuje nedávný případ z Číny.



Také fyzička na tom není nejhůře. Vycvičeny jsou zejména bicepsy na prstech, od klikání na myš a mlácení do klávesnice – nedávno jsem dokázal kliknout 202x za patnáct sekund a to je výkon, který kdyby dokázal horník, tak nepotřebuje sbíječku, prostě to uhlí ukliká. Anebo onehdá, když se u mě malovalo. Třicet sedm pytlů s bordelem je nic? A kdo myslíte, že to odtahal!



Bohužel je to trénink zaměřený velice jednostranně a pokud je po tělu vyžadována fyzická aktivita trochu odlišného ražení, pak může dojít k nepříjemným následkům. O víkendu jsem byl pozván domů, abych pomohl, co by prvorozený syn, otcovi s výkopem. Je to taková stará thegení tradice, někdo hází kyj přes střechu, někdo pustí syna samotného k ovcím, my kopeme vodu.



Protože jsem si na jedné z brigád přivydělával na stavbě, výkopy jsem znal důvěrně. Dokonce velice důvěrně, protože jednou nesehnal mistr nealko, nutil nás pít ve třicetistupňovém vedru pivo a to se na pracovním nasazení muselo zákonitě podepsat. Byl tam asi třiceticentimetrový výkop o hloubce tak šedesáti čísell, přes který bylo prkno. S kolečkem jsem se sice trefil bezchybně, ale když z prkna sjíždělo, druhý konec se vytrčil, já zakopl a spadl právě do toho výkopu. Dokonce jsem se zvládl i zpola zasypat, čímž jsem si ověřil teorii, že namočit někoho do vraždy narafičenou sebevraždou doprovázenou pohřbením, by nebyl zas takový problém.



I jali jsme se tedy kopat. Protože jsem přijel poslední, zbyl na mě ten nejhorší úsek. Tedy prostředek. Proč nejhorší? Když se staví metro, tak se holt začne na začátku i na konci a uprostřed se ty roury setkají. No a ted si představte, kdyby se začlo na začátku, na konci a zároveň uprostřed. Už chápete?



Zhostil jsem se tohoto nesnadného úkolu a netrefil jsem se asi jen o deset čísel. Naštěstí byl výkop dostatečně široký, takže to nevadilo. Během kopání jsem si liboval, jak mi to krásně jde a jediná nepříjemnost byl náš úchylný pes. Vždycky když jsem se vynořil z jámy, abych vyhodil ven lopatu, tak se mě snažil obskočit ruku. Vůbec netuším, kde se to v něm bere, je mu dvanáct let, což když přepočtu na lidi, tak by měl někde v koutě vzpomínat na komunisty.



Jenže jak jsem ho neustále vehementně odháněl, tak jsem si nevšiml, že mě opouští síly. I když jsem je přemlouval, ať se vrátí, že už to neudělám, nenaletěly a zbaběle prchly. Od nějakého strašlivého faux-pas typu – podlomily se mu lokty zrovna když měl krumpáč nad hlavou, či usnul v domečku s krtečkem a myškou – mě zachránil jen déšť.



A znáte den poté? To je ten katastrofický film, jak se nemůže nikdo hýbat, všechny bolí záda a nikdo nezvedne ruce na obranu před nepřítelem. Jo, tak to je přesně ono.



Jediné, čím se můžu utěšovat je to, že otec má v jeho věku páru za tři a já mám tedy genetické předpoklady pro to, abych tu páru měl taky.



Jen jsem se zapomněl zeptat, kdy to asi přijde.