Slavnostní výkop
- 19 října, 2009
- Posted in Okolokola
- Write comment
Škoda, že stavby mají takové trapné zahájení výstavby jako je poklepání základního kamene. Kdyby měly něco, jako sportovní derby, tedy slavnostní výkop, to by bylo něco! Celebrity by dostaly krumpáč a televizní štáby by měly dostatek materiálu do několika borců na konec.
Nedávno jsem někde viděl tabulku nejvíce fyzicky náročných a nebezpečných prací. Nevím jak vy, ale já se rád v takovýchto tabulkách hledám. No a tady jsem se se svým pracovním zařazením kancelářská krysa vůbec nenašel. Trochu mě to nadzvihlo mandle, protože to psal určitě nějakej dřevorubec na posedu, kterej nemá o týhle práci ani šajna.
Práce v kanceláři dokáže být nebezpečnější než had schovaný v navlékaném kondomu. Když si jen pomyslím, kolikrát jsem byl na pokraji infarktu, když mi znenadání zazvonil telefon anebo někdo zaklepal na dveře! Nemluvě o kancelářské židli – rčení sedí na sudu s prachem je daleko přesnější, jak dokazuje nedávný případ z Číny.
Také fyzička na tom není nejhůře. Vycvičeny jsou zejména bicepsy na prstech, od klikání na myš a mlácení do klávesnice – nedávno jsem dokázal kliknout 202x za patnáct sekund a to je výkon, který kdyby dokázal horník, tak nepotřebuje sbíječku, prostě to uhlí ukliká. Anebo onehdá, když se u mě malovalo. Třicet sedm pytlů s bordelem je nic? A kdo myslíte, že to odtahal!
Bohužel je to trénink zaměřený velice jednostranně a pokud je po tělu vyžadována fyzická aktivita trochu odlišného ražení, pak může dojít k nepříjemným následkům. O víkendu jsem byl pozván domů, abych pomohl, co by prvorozený syn, otcovi s výkopem. Je to taková stará thegení tradice, někdo hází kyj přes střechu, někdo pustí syna samotného k ovcím, my kopeme vodu.
Protože jsem si na jedné z brigád přivydělával na stavbě, výkopy jsem znal důvěrně. Dokonce velice důvěrně, protože jednou nesehnal mistr nealko, nutil nás pít ve třicetistupňovém vedru pivo a to se na pracovním nasazení muselo zákonitě podepsat. Byl tam asi třiceticentimetrový výkop o hloubce tak šedesáti čísell, přes který bylo prkno. S kolečkem jsem se sice trefil bezchybně, ale když z prkna sjíždělo, druhý konec se vytrčil, já zakopl a spadl právě do toho výkopu. Dokonce jsem se zvládl i zpola zasypat, čímž jsem si ověřil teorii, že namočit někoho do vraždy narafičenou sebevraždou doprovázenou pohřbením, by nebyl zas takový problém.
I jali jsme se tedy kopat. Protože jsem přijel poslední, zbyl na mě ten nejhorší úsek. Tedy prostředek. Proč nejhorší? Když se staví metro, tak se holt začne na začátku i na konci a uprostřed se ty roury setkají. No a ted si představte, kdyby se začlo na začátku, na konci a zároveň uprostřed. Už chápete?
Zhostil jsem se tohoto nesnadného úkolu a netrefil jsem se asi jen o deset čísel. Naštěstí byl výkop dostatečně široký, takže to nevadilo. Během kopání jsem si liboval, jak mi to krásně jde a jediná nepříjemnost byl náš úchylný pes. Vždycky když jsem se vynořil z jámy, abych vyhodil ven lopatu, tak se mě snažil obskočit ruku. Vůbec netuším, kde se to v něm bere, je mu dvanáct let, což když přepočtu na lidi, tak by měl někde v koutě vzpomínat na komunisty.
Jenže jak jsem ho neustále vehementně odháněl, tak jsem si nevšiml, že mě opouští síly. I když jsem je přemlouval, ať se vrátí, že už to neudělám, nenaletěly a zbaběle prchly. Od nějakého strašlivého faux-pas typu – podlomily se mu lokty zrovna když měl krumpáč nad hlavou, či usnul v domečku s krtečkem a myškou – mě zachránil jen déšť.
A znáte den poté? To je ten katastrofický film, jak se nemůže nikdo hýbat, všechny bolí záda a nikdo nezvedne ruce na obranu před nepřítelem. Jo, tak to je přesně ono.
Jediné, čím se můžu utěšovat je to, že otec má v jeho věku páru za tři a já mám tedy genetické předpoklady pro to, abych tu páru měl taky.
Jen jsem se zapomněl zeptat, kdy to asi přijde.