Taky znáte tu zaručenou pověru, že když se kouknete na hodiny a je přesně 22:22, tak máte někoho poprosit, ať vás štípne do dlaně a vám se splní přání, ale když to nestihnete, tak zhynete strašnou smrtí? Jestli ne, tak nevadí. Stejně zhyneme všichni.


Pracovní vytížení se jako každým rokem stupňuje a stupňuje. Dokonce mám v práci už i spacák. Zatím tedy sedí jen na židli, ale i tam plní důležitou funkci. Když někdo přijde, tak mu je blbý mi na něj sahat. Tedy jako na spacák, takže jenom stojí. Tedy jako ten návštěvník, a tím dřív odejde.



Je strašně legrační, že když má člověk dva telefony, tak může vzít vždycky jen jeden. A ten druhej má smůlu. Vzhledem k tomu, že mi volá za hodinu kolem dvaceti lidí, tak dobrá polovina z nich má prostě smůlu. Mezi nimi existují i tací, kteří se mi údajně nemohou dovolat již několik dní. Co na to říct? Mám sice vymyšelno hned několik omluv a výmluv, ale většinou mě nepustí ke slovu.



To jsem ale psát nechtěl, jistě to znáte ze svých pracovišť také. Teď, v době krize, kdy hned za vrátnicí čekají fronty nedočkavců deroucích se na vaše místo, dosahuje produktivita práce neuvěřitelných hodnot! Dokonce i naši fotbalisti vyhráli, a to už je co říct.



Píšu sem dnes proto, protože jsem koukal, že už tu mám blog 2222 dní. A – musím se pochlubit – za tu dobu mi sem přišlo cca 60 000 lidí.



A ještě se musím pochlubit jednou – dobrých dvacet tisíc z toho jsem já.



To jen aby řeč nestála…