Nebudu psát o volbách, jak je teď bůhvíproč jakousi módou, i když by to leckoho podle nadpisu mohlo napadnout. A nebude to ani o krizi na burze – na druhou stranu nechápu dost dobře ten povyk, když na burzu v Přepychách přišli skořápkáři, to byla teprve krize!


V Brně se nyní horečně staví, aby město vypadalo dobře, až se další generace zeptá, co tady ta naše generace dělala. Jinak si to neumím vysvětlit. Člověk se pracně naučí, kam ho za ideálních podmínek která tramvaj doveze a teď aby se to učil znova. Zůstala jediná jistota – dvě okružní linky 44 a 84, které objíždí celé Brno a člověk se tak většinou alespoň přiblíží tomu místu kam chtěl dojet.



I já jezdím domů těmito linkami, i když by to přes město bylo kratší. Jenže trolejbusy jsou plné školní mládeže, která je zpovykaná z různých letáčku o nebezpečných úchylech s seniorů, kteří se podezřele dívají na všechno co má pod sedmdesát. Když se člověk prodírá dovnitř a ven koleduje si o žalobu či o ránu holí.



Za ideálního stavu si člověk sedne a za slabých čtyřicet minut je doma, takže má čas popřemýšlet o tom, co dnes udělal. Na to by samozřejmě mohl jezdit i kratší linkou, takže za chvilku přijde na to, co dnes neudělal a z autobusu vystupuje pln předsevzetí, jak už pošle dlouho odkládaný mail, vyřeší pět let starou fakturu a umyje si hrnek. Vůbec netuším, kam se ta předsevzetí ztratí, ale asi to má nějakou souvislost s ranním vstáváním, cestou do práce a výhledem z kanclu na mlhavosmogové Brno.



Poslední jízda však nepřípomínala ideální stav ani omylem. Jel jsem ve společnosti jakési cca dvouleté holčičky, která ještě neuměla mluvit. To ovšem neznamená, že by byla potichu – kdyby ji slyšel Bocelli, tak by nejspíš ohluchl, což by pro něj bylo velké překvapení, protože by neviděl proč. Vydrželo ji to přesně deset zastávek. Snažil jsem se tvářit, jakože mi dětský pláč vůbec nevadí a neznervózňovat tak rodiče, na druhou stranu jsem nechtěl vypadat před tou blonďatou spolucestující jako necita.



Strašlivé dilema se vyřešilo samo – vzpomněl jsem si na Lovce mamutů a pasáž, jak pralidé museli utíkat bažinou před evolučně vyspělejšími pralidmi a řvoucí mimino by je mohlo prozradit a mimoděk jsem se usmál.



Když vystoupili, myslel jsem, že bude klid. Ale kdepak. Řvoucí mimina nechodí po horách nikdy samotná. Asi pětileté děvčátko někam cestovalo se svojí babičkou a předvádělo ji, jak umí zpívat. Bohudík znalo jen jednu písničku – My jsme muzikanti, bohužel však také tolik hudebních nástrojů, že jsem jen s hrůzou očekával, kdy přidá vozembouch a lýtkovou kost.



Takže místo abych dojel odpočinutý domů, v hlavě mi zněla cistoslovce zvuku hudebních nástrojů, jako třeba kytara – kytary, tary anebo píšťalka – pisky, pisky.



Musel jsem se tak vybít na badmintonu. Chudák FF;-)