…aktovku na záda vem. Do penálu ostré tužky a hodně květin pro soudružky. Konečně si můžu poslední sprnový den náležitě vychutnávat. Trochu je to zkaleno tím, že nemám dva měsíce prázdniny, ale ty ksichty prepubescentů stojí 1.9. za to. Slovy Nelsona „Cháchá!!!“


Poslední srpen vyšel na neděli, a tak zatímco se prázdninové známosti loučily příslibem nehynoucí lásky minimálně týden, my jsme po delší době vyrazili na výlet. Sice jsme museli míjet hloučky dívek řešících, jestli je ta kráva posadí vedle Gábiny, hele tak to je jako na hovno, ale jak už jsem psal – cháchá!



Vlakem jsme se bez sebemenších problémů přepravili až někam nad Svitavou, abysme cestou ještě pár nad Svitavou projeli a vrátili se do Brna. Jednoduché. Sice první kopec nebyl moc user friendly, ale zvládli jsme ho rozhodně líp než anonymní pisatel jistého vzkazu na odpočívadle před jedním z vrcholů. Organizátor výletu se patrně jmenoval Petr či Petra a zbytku výpravy zcela nesportovně ujel, dávaje na odiv svou vypracovanou lýtkovou svalovinu. Jen tak si lze vysvětlit nápis "Peťo, ty kurvo!" vyrytý na stole. Proto pokud někdy vyjedete do Petrovic a ve vašem pelotonu bude někdo tohoto jména, moc mu neujíždějte, ať to není na vás. Anebo ujeďte a přepiště to na Béďo. Já to nestihl a přistižen s nožem nad nápisem jsem musel hodně co vysvětlovat.



Ve vesnici roku 2000, která vlastně není vesnice, ale městys, takže nevíte co si o tom máte myslet a navíc se to tam jmenuje Sloup, což už vás zmate úplně, jsme se stavili na decentní občerstvení. Dal jsem si letní salát, ale přinesli mi ho s flákem nadívané kuřecí kapsy. I ostatní měli podobné bohulibé úmysly moc se na poslední etapu nepřejídat, ale zůstalo jen u úmyslů. Cítil jsem se nepěkně přejeden, a tak jsem si chtěl trochu zaposilovat. Bohužel nedoslýchavá číšnice neuměla moc odezírat ze rtů a tak když jsem ji poprosil jestli by mi dala_činky, donesla něco úplně jiného. A se šlehačkou.



Naštěstí to už bylo víceméně z kopce. Když už se zdálo, že se nám nic nepřihodí a bude to prostě jeden z našich nesčetných výletů, kdy se nic neděje, zastavili jsme na kofolu pod jakýmsi hradem. Bylo to tam jak v nějakém hodně špatném, nebo naopak hodně dobrém filmu. Bazének z ocelových mís, dvě koťata v trávě, slepý pes – chyběl už jen Dalibor a stoletý pařez. Navíc se tam zastavila i rodinka s jakýmsi strašně aktivním psem, který vypadal strašně aktivně. Náš Richard vypadá podobně, jenže tomu stačí noha souseda anebo pneumatika od vozejku a je v pohodě.



To místo mělo na zvířata patrně nějaký divný vliv. Rybičky se začaly nenápadně stahovat k místu, kde jsem seděl, koťata mě obkličovala zespoda a pes vypadal, že je ovládán čtyřmi epileptiky z nichž každý ovládá jednu nohu. To celé sledoval ostřížím zrakem z povzdálí slepý pes, který byl asi něco jako jejich boss. Jedete šedesát kilometrů na kole a najednou toto! Celé to prostě bylo úplně fantasmagorické, zcela se vymykající zdravému rozumu!



Raději jsme odjeli, abych si ještě stihl koupit kalhoty.