Jestli během článku začnete myslet na Lassie, tak se nedivte. Asi to bude trochu rozhárané.


Jak už jsem psal minule, první výlet byl ten nejtěžší, aby se případná únava dala svést na aklimatizační potíže. Čekal nás Pietros a přechod do Jasině. Bohužel turistické značení je veškeré žádné, takže se není čemu divit, že jsme zabloudili. Na horách je skoro liduprázdno, potkáte tam jedině krávy a pastevce, kteří ovšem vypadají, že neumí do pěti počítat a asi to z jejich strany žádné mimikry nejsou.



Také jsme zažili jednu horkou chvilku, když jsme prošli po cestě kolem liduprázdné chalupy, ze které vyběhli dva ukrajinci s tím, že nemáme chodit po cestě, protože je tam spadlý most a začali nás navigovat směr louka a les. Ano, ta nejstupidnější zápletka z hororových filmů. Ostatní mě ovšem nebrali na vědomí, tak jsem si jen začal vzpomínat, kdo většinou vydrží až k titulkům. Na pannu nevypadal nikdo, snad jedna sedmnáctiletá dívenka – ovšem potom klobouk dolů před otcem! Radši jsem se držel poblíž, protože jestli dokázal uchránit jí, tak by ho dva ukrajinci moc dlouho nezdrželi.



Vyčerpaní jsme došli do vesnice, která ovšem trpěla stejnou chorobou, jako většina podkarpatských vsí. Byla strašně dlouhá. Takže jsme byli předběhnutí místní omladinou, která patrně zvěstovala v nejbližším obchodě, že jdou turisti a vesničani měli čas nanosit do krámku všechno, čeho se už dlouho nemohli zbavit. Koupili jsme všechno.



Putováním po vesnici jsme se setkali s místním folklórem, který byl neobyčejně zajímavý. Všechna ukrajinská děvčata totiž chodí oblečené jako kdyby se měl objevit Richard Gere a odvézt je rovnou pod čepec. Tam, kde jsem děkoval pohorkám za to, že drží můj pochroumaný kotník na uzdě a kde klopýtal i slimák, tam chodily ukrajinky výhradně na jehlových podpatcích. Krávu na pastvu? Jedině v minisukni a topu nad pupík. Myrna měla jasno – každá musí mít na sobě něco lesklého a něco o dvě čísla menšího než snese.



Nijak jsem to nekomentoval, ale měla pravdu. Dívky vypadají jako kopie Kurnikovové, ovšem jen několik let. Během této fáze se nejspíš kurnikoví a doufají v lepší zítřky po boku někoho, kdo má lepší auto než žigulík a viděl splachovací záchod. Bohužel pohádky se dějí jenom v pohádkách (!), takže zklamáním začnou hodně serenowilliamsovatět a vezmou za vděk Borisem od vedle.



Nutno dodat, že i našinec by měl patrně šanci, ale nesměl by mít za sebou třicet kilometrů. Navíc, já na nahodilé známosti nejsem. A Lilju Svičkar iz Charkova, spasibo tibje za pismo i za kartinki. Kakaja u vas pagoda? se kterou jsem si pět let dopisoval, jsem tam nikde nepotkal.