That’s one point seven thirty one acc say again set course for terminal… Once she starts to break off three one zero five two… Eleven thirty-seven Charlie Langdon here we go… Now, and forevermore!


Tak už je to deset let od Nagana. Kdysi jsem někde četl, že každý Američan ví, co dělal 22. listopadu 1963. Myslím, že paralela z Českou republikou a 22. únorem trochu kulhá, zejména proto, že každý druhý Američan se ten jeho den neožral jak doga. Takže co dělal o deset let mladší TheGen?



První zápas se hrál v pátek ráno, což byl naprosto nevhodný termín. Od sedmi jsme totiž měli cvičení, kde musela být stoprocentní docházka a omlouvala jen smrt. Neměl jsem doktora v Brně, ale sto padesát kilometrů daleko, přesto jsem to zkusil vyřešit jako většina kamarádů. Naštěstí učitelce nebylo divné, že přicházím pozdě – měl jsem totiž potvrzení od doktora. Razítko bylo čitelné, ale ona byla z jiného oboru než teleportace, takže mi to sežrala. Nejsladší na tom bylo to, že v mé skupině bylo velmi mnoho špr… studentů se šancí na červený diplom, takže jsem chyběl jen já a pak po učebně rozesílal papírek s výsledkem.



Netřeba dodávat, že se jednalo o vysoce odborné cvičení, kde jsme například žvýkali chleba tak dlouho dokud nebyl kyselý a tím jsme dokazovali, že v případě celosvětové katastrofy a zničení zásob octa, bude tlačenka s cibulí zachráněna, nebo něco podobného. Také si pamatuji ochutnávku vína, kdy se nedopité zbytky slévaly do zavařovačky od okurek, kterou v nestřeženém okamžiku šlohl kamarád Holi a po zbytek dne jsme o něm nevěděli a on o sobě také ne.



Kazachstán jsem sledoval na kolejích v televizní místnosti, kde byla vlhkost asi jako v podpaží po hodinovém posilování (vím, nevím o čem mluvím) a pach stejný. Porážka s Ruskem mi unikla, protože jsem se zrovna někam přesouval, ale za to jsem si vychutnal japonskou radost po vlastním gólu (tadyk)- myslím, že to bylo to nejkurióznější, co jsem v hokeji viděl a přibližuje se snad jen komická scénka dua Štefan – Hemský z loňské NHL.(nádhera…)



Čtvrtfinále s USA bylo famózní. To už jsme se dívali na pokoji pro čtyři asi v osmnácti lidech. Černobílý Merkur s anténou, na které byly nabaleny stanioly ze všech dostupných čokolád. S odstupem deseti let musím uznat, že američané byli lepší. Viděl jsem to v úterý znovu a kdybysme dostali pět fíků, tak se vůbec nedivím. Hašek byl tenkrát opravdu neprůstřelný… Jen jeden absentér chyběl – S. si musel vyřizovat přechodné bydliště u našich sousedů na chatě a čtvrtfinále sledoval zmrzlý jak preclík v Rychnově nad Kněžnou před výlohou Elektra.



Semifinále s Kanadou se sledovalo na stejném pokoji a nikdy nezapomenu, jak po vychytání Shanahana začala auta na ulicích troubit, my řvát a spolubydlící Dave sáhl do svých špinavých ponožek a slipů a vytáhl litr slivovice, kterou si tam schovával na narozky. Taky jsme si slíbili, že přijedeme v neděli na koleje a budeme se dívat zase tam. Ano, tak hokej utužoval kolektiv. Parta drsných horníků plakala jak mořské želvy, feministky se nechaly pouštět do dvěří a spotřeba alkoholu stoupla na stoleté maximum.



Bohužel přišlo vystřízlivění a na koleje nedorazil vůbec nikdo. Finále jsem sledoval v pyžamu z postele a po Svobodově gólu jsme řvali všichni i se psem a akvarijními rybičkami. Dokonce i sestra, která ještě dva roky předtím dostala hysterický záchvat, když jsem těsně za ní zařval po Procházkově gólu ve finále ve Vídni.



Co napsat na konec? Asi nic. Stejně už jste na youtube a sjíždíte sestřihy…