…existuje určitě obrovské neprobádané území, kde žijí v emigraci všichni Blbouni nejapní, benzin je pořád za sedmdesát halířů, není AIDS a pořady na Nově začínají včas. Někdo by se tam měl vydat a pořádně to prozkoumat. Mně se to zatím nějak nedaří.


Poslední dobou mne začaly pronásledovat problémy s enormní spavostí. Tyto problémy se projevují neuvěřitelnou rezistencí vůči jakémukoliv buzení, většinou v čase 6:00 – 7:00 ráno. Původní léčebné metody, jako změna vyzvánění budíku, dva budíky, nespat radši celou noc, se ukázaly býti velmi neefektivními. Prostě se ráno probudím až když nechci a s kurvou na jazyku vítám nový den. Což není ideální způsob a podle toho ten den také většinou vypadá.



Dřív jsem s tím problémy vůbec neměl. Tři roky jsem vstával každý den v pět hodin, abych psal komentáře k NHL a tělo si tak zvyklo, že jsem potom ráno čučel do stropu i v letních měsících. Možná se mi za to mstí a teď se vzbudit vyžaduje ohromnou dávku sebezapření a hlavně zdravého rozumu, protože mozek je vám ochotný nabulíkovat cokoliv a vy tomu ochotně uvěříte a spíte dál.



Proto jsem si změnil vyzvánění. Původní After the Rain bylo postupně zakompováno do snu o veselé jízdě na kole s hudbou na pozadí či do snu o aerobicu (!). V praxi to vypadalo tak, že se mě zdálo, že jedu na kole, začal zvonit budík, na kole jsem jel dál s hudbou v uších a ruka pomalu zamačkávala zoufalý na plné koule řvoucí budík. Anebo se mi zdálo, že se koukám na dívky cvičící aerobic začala hrát hudba a ruka pomalu zamačkávala, však už to znáte.



Současné zvonění je však mému mozku asi úplně k smíchu. Vážně uvažuji o tom, že poprosím sousedy aby když je probudí řvoucí budík, nezašli zabouchat na stěnu, jakože máme vstávat. Nařídil jsem si dokonce, že se má zvonění každých sedm minut opakovat, jediným výsledkem je však vybitý telefon a jistota, že vstanete v čas 6:00 + n*7 minut, kde n je stoprocentně větší než sedm.



Včera jsem navíc s hrůzou zjistil, že mi to taky pěkně leze do peněz. Během buzení jsem při zamačkávání budíku stihl odeslat tři smsky, každých sedm minut jednu. První dvě byly prázdné a šly na první číslo v seznamu, bývalou spolužačku. Třetí obsahovala jakýsi záhadný pětimístný číselný kód a odešla na jinou bývalou spolužačku.



A jak tedy vypadá, když chci opravdu vstát? Vezměme třeba dnešek. budík si dám na šestou. V šest hodin zamačknu budíka, zaraduji se, jaký jsem pašák, radostí mrknu a je sedm hodin. Začnu přemýšlet, kam mohlo zmizet těch šedesát minut a při přemýšlení přivřu oči. 7:36 se vztyčím na posteli a totálně zmaten posledním vývojem událostí dojdu do ledničky pro energy drink a pizzu a naláduji to do sebe. V 7:45, spokojen se snídaní, se opět natáhnu s tím, že si jen narovnám záda. 8:16 sprintuji k autu modlíc se, že mám kalhoty a v ruce držím správnou tašku s věcmi na fotbal a ne třeba se zavařovacíma sklenicema pro maminku.



Prostě peklo. Asi se nedá nic dělat. Stárnu. A budu muset chodit spát dřív než v jednu hodinu. Ach jo.