Takový menší rébus nikdy neuškodí. O filmu Black Dahlia a její hlavní hrdince jsem už psal, takže o ní už to nebude. Bude to (nádech) oněčemcosestaloovíkendu (výdech).


Na víkend jsme měli naplánovaný výlet s kumpány. Sice to nebylo předběžně domluvených devět lidí, protože někdo stále nedokáže pochopit, že když se něco domlouvá na tenhle víkend s odjezdem v pátek, tak že to nakonec bude opravdu tenhle víkend a opravdu se pojede v pátek. Takže nakonec nás jelo pět, což je přesto skvělý výsledek.



Cíl naši trasy byla Česká Kanada. Je to místo nad Rakouskem na pomezí Čech a Moravy a je tam krásně. Dokonce i stádo bizonů jsme tam viděli a byli jsme střízliví, takže to není Kanada jen jako. Teď mě sice napadá, že v Kanadě asi moc bizonů není, ale určitě je pro obyčejného bizona bližší Kanada než Kunžak. Upřímně – pro mě byla Kanada taky bližší než Kunžak, protože jsem netušil co to je – tipoval jsem spíš nějakou podivnou sečnou zbraň. Ale teď už to vím. Je to městečko s krásným penzionem, kde nám perfektně vařili a nebyli drazí. Bohužel, kdybych jim udělal reklamu, mohlo by se stát, že by příště, až tam budeme chtít spát, bylo obsazeno a my museli jinam. Takže smůla.



Celé to bylo pojato jako cyklovýlet a opravdu jsme v sobotu nasedli na stroje a šlápli do pedálů. Navštívili jsme toho hodně – Landštějn, Maříž, Slavonice a přes rybník Zvuole jsme se chtěli vracet zpátky. Nakonec se vrátili jen někteří. Při dojezdu do Slavonic jsem si při poměrně rychlé jízdě z kopce uvědomil, že brzdím a přesto má rychlost spíše narůstá. Začal jsem mít strach, aby se mi někde něco nestalo, a tak jsem uvítal, že asi sto metrů za mými obavami byla cedule k cykloobchodu, co má otevřeno nonstop.



Zajel jsem tam, koupil nové špalky a pak v jakémsi pajzlu na dvorku jsme je s Daffem vyměnili. Mně zadní, Myrně přední. Brzdili možná až moc, ale dalo se to. Při výjezdu ze Slavonic si při cestě do kopce všimla Myrna Muzea samorostů, a tak jsme to nahoře ještě s Daffikem otočili a jeli zpátky k Muzeu.



A někde tam mě někdo chytil za kolo a vykopl ze sedátka. Upřímně, pokud si myslíte, stejně jak jsem si myslel já, že v případě pádu z kola stačíte dát před sebe ruce nebo se skulit do parakotoulu, popřípadě elegantně sestoupit a sledovat jen padající kolo, tak jste na omylu. Škoda, že to nikdo netočil. Natočil by mě s překvapeným výrazem a rukama na řidítkách v letu a pak s překvapeným výrazem s hlavou snažící se zabořit do asfaltu a rukama podél těla. Škoda, že už skončila vedra, asfalt nakonec bitvu tvrďáků, jak pád výstižně nazval prestižní cyklistický magazín Lanko a řetěz, vyhrál.



Navíc – vůbec nevím co se stalo a kolo všechny důkazy o jeho vině zamaskovalo. Myrna mi sice prozradila, že to vypadalo, jako kdyby se mě to kolo pokusilo na zemi ještě dobít, ale žádnou závadu jsme nenašli, řetěz spadl prý až potom. Takže jsem prostě jen moc prudce zabrzdil zadní(!) brzdou a přeletěl přes řidítka. Ze země se mě moc nechtělo, brýle byly rozbité a bál jsem se, že mám v oku sklo. Nakonec jsem si jakžtakž osahal nohy a hlavu a bylo to v pohodě. Jen to levé rameno bylo takové divné. Když jsem se chtěl podívat jestli je v pohodě, při otočení se mi co třelo o sebe a bylo to pěkně nepříjemné.



Odnesla to klíční kost a helma. Jedna zlomená, druhá prasklá. Odnesli mě do Muzea samorostů (jak já si přál aby to bylo Muzeum samosrostů!) a posadili na exponát. Zavolali rychlou, dali mě na kapačky a já si připadal jak lazar. Z nemocnice si pamatuju na slůvko reponace, které řadím těsně před trhání zubních nervů. Pak mi dali ortézu a pokud neumřel, tak tu sedí s ortézou dodnes.



Neumřel.