Některé zážitky již pomalu obestírá milosrdná clona zapomnění, která sice dokáže udělat z Řípu K2 a z komára velblouda, ale na pravdivosti vyprávění moc nepřidá. Což je vidět všude kolem nás. Jen tento ostrůvek opravdových příhod a nezkreslených událostí stále odolává.


Pro náhodného čtenáře by mohl být tento příspěvek trochu nesrozumitelný, takže začnu zeširoka. Jeli jsme do Norska. První noc, hned jak jsme dojeli trajektem z Německa do Dánska a pak ještě jedním trajektem dál, jsme spali ve Švédsku. Snad už to je jasné.



Absence zkušeností se stavbou stanu se ihned projevila. Zatímco ostatní osádky už měly celty perfektně naplé a počaly s instalací lampiček, sedacích souprav a přenosných televizí Merkur, my jsme měli stan ve stadiu "Hužva" ((C) Myrna). Hužva spočívá v tom, že když napnete jednu stranu, druhá se uvolní a naopak. A teď si vemte, že tam ty strany byly čtyři, plus dvě předsíně. Spát se v tom dalo, ovšem déšť by ze stanu udělal mokrou hužvu, což jsme nechtěli.



Napsali jsme tak SOS smsku Daffovi, ať zjistí, jak se to staví, jinak mu nic nepřivezeme. Navíc jsme jako rukojmí měli jeho spacák. Daff nelenil a skoro okamžitě vygooglil perly typu "Jednoduchá konstrukce" "Snadná stavba" "intuitivní systém". Naštěstí tam byla obsažena i jedna významná nápověda, a to ta, že kolíky občas nejsou tím, čím se zdají být. Pak už to bylo jasné a zbytek dovolené jsme si užívali v krásně naplém stanu a déšť neměl šanci. I když se snažil, šmejd jeden.



Ve Švédsku jsme také poprvé poznali nordický typ lidí. Zatímco my s Myrnou jsme tam chodili oblečeni, jak se na osmnáct stupňů sluší a patří, partička švédských dívek se koupala v moři. Zkusil jsem to taky. Vydržel jsem se ponořit přesně po kolena, pak už stojící chlupy bránily proniknout hloub.



První tábořiště v Norsku předznamenalo náš pobyt. Je tu sprcha? Ne. Záchody? Všude kolem. Pitná voda? Za kopcem je pitná bystřina… Byli jsme v nadmořské výšce asi 1100 metrů na náhorní plošině. Na deset kilometrů byla vidět dřepící postavička a drsnější z nás dokázali odhadnout, co právě dělá. Ti stydlivější čekali s potřebami do noci, jenže když je polární den a bez blesku jde fotit i ve dvě noci, tak brzo rezignovali.



Také první tůru bych očekával spíše seznamovací – tohle je kámen noho, tohle studený vítr NoWind membráno a tohle déšť SoftShell mikinko. Místo toho nás čekaly třicetikilometrové galeje na dvoutisícovou Rondslottet. Průvodce nás sice upozornil na jakýsi předvrchol, že se tam ti, kteří už nebudou moct mohou obrátit a jít zpátky. Za ty prachy? Nikdy!



Navíc se ukázala slabina GPSky, která ukázala na předvrcholu 2000 metrů. Druhý vrchol byl už jen nějakých sto výškových metrů nad námi. Jenže po cestě jsme zjistili, že nejdřív je prudké klesání a pak ještě prudší stoupání. Nebudu vás trápit popisem toho, čím jsme se vším nazývali, protože pocit na vrcholu úplně vymazal minimálně toho debila, co se nechá do všeho ukecat.



Cestou zpátky jsme se stavili na chatě s pekelně drahým čajem a pivem, ale až v Norsku poznáte, že peníze v peněžence a peníze v hrníčku s čajem zahřejí úplně jinak.



Kdybych napsal, že při zpáteční cestě dolů začalo pršet a už nepřestalo, tak bych křivdil těm třem dnům bez deště, takže to nenapíšu.