Myslím, že by se mělo aktualizovat mučení. A hned za španělskou botu bych dal cestu do Prahy. Sice nemáte decentní modřiny na lýtku a jemně rozdrcené kosti, ale šrámy na duši jsou horší. Teď mě napadá – existuje i Šrámek na duši? Pokud ano, co to je?


A přitom to začalo tak růžově. Film byl během cesty byl dobrý, autobus byl poloprázdný a partička spolucestujících francouzů byla potichu. Jenže film skončil a začalo peklo. Většinou se tam na dojezd pustí epizoda ze seriálu Přátelé, ale hosteska byla nemilosrdná a pustila tam jakýsi pořad plný českých videoklipů.



Francouzi se začali smát už při prvním – Ilona Csáková a její Tornero – tedy pokus o Femme Fatale ve čtyřiceti letech a s nadváhou. Největší slavy smíchu vzbuzovaly v klipu pasáže, kdy Ilona s výrazem Hercule Poirota chodí po mole plném modelů a svítí jim baterkou do obličeje. Bál jsem se, že se mě některý zeptá WTF? A já bych nevěděl co říct a jen se připitoměle IMHO LOL.



 Druhý byl YoYo Band s klipem Jedem do Afriky. Nekomentuji. Nechci aby mě chodil někdo strašit. A bez helmy. Třetí byl Leoš Mareš v růžovém kožichu. To už jsem začínal mít depresi, protože ti Frantíci šli do kolen a reputace českých zemí vybudována kvalitním pivem a taky pivem se začala hroutit jak populace karet.



Ovšem to ještě nebyla le coup de Grace – nastoupil Bohuš Matuš se svým klipem Show! Kdo neviděl, tak by si měl honem rychle sehnat. To je podle mě nejdražší videoklip v českých dějinách. Tolik digitálních triků jsem neviděl ani v Pánovi prstenů. Bohuš je na obrazovce jednou, dvakrát, čtyřikrát, osmkrát, šestnáctkrát, dvaatřicetkrát a pak zase jen jednou! Chvilku je na schodech nahoře, chvilku dole, jednou se usmívá a vzápětí je vážný – to nemůže být jeden Bohuš Matuš, on musel mít trojníka.



Škoda, že jsme nedokoukali klip od skupiny Holki, který byl natočen poté, co se Holki rozpadly a jedna z nich nastoupila na intenzivní koulařský trénink. Pak se ještě dali jednou dohromady na tenhle Best of… videoklip, ale trenér Helena ji už zakázala tančit, takže vidíme Holki na parketu jak uvolněně chodí, pijí zpocené z lahve a debatují o dalších übertěžkých figurách, ovšem tanec tam neuvidíme ani jednou.



No a té cestě zpátky jsem měl věnovat také více pozornosti. Doběhnu na Florenc, vidím, že tam stojí jakýsí autobus, doběhnu ho, koupím lístek a pak až se nadechnu. Ano, chyba. Spoj Mladá Boleslav – Košice přes Revúcu. Celý zadek autobusu se ztrácel v tmě, občas zablýskl zlatý zub anebo chrom z walkmanu. Sedl jsem si někomu na místenku, ale dotyčný dal patrně přednost jinému spoji, takže jsem jít dozadu nemusel.



Ale všechny etudy jsem měl jak na dlani. Proč vypínat walkmana když se bavíme? Stačí přece zvýšit hlas! Řidič však byl zkušený rutinér. Měl zaplý jakýsi pípák aby neusnul, což sice byla výhoda pro něj, ale ne pro mě, protože já se vzbudil pokaždé taky. 30 km před Brnem přišel za řidičem jakýsi prostatik, že opravdu potřebuje. Řidič zastavil, otevřel dveře a v tom okamžiku se začaly drát ven i walkmany. Na cigárko more. Řidič však klidným a vyrovnaným hlasem zjednal nápravu v jakémsi podivném dialektu. "Nikampičoněpudeš!" Dva mu však proklouzli ven, což ho nechalo chladným.



Zařadil, rozjel se a kdo neměl rychlé nohy, ten tam kouří dodnes.