Tak už jsem po návštěvě polednice – znáte to, berle letí do kouta! Bohužel i tento jasný signál, že už prostě musím být v pořádku, kotník ignoruje a vesele bobtná dál.


Rád bych se ještě vrátil k minulým komentářům, zvláště od jakéhosi Mildy. Kasá se tam svou schopností chodit z berlami po ledu a hází tam termínem "rehabka". Je pravda, že zima byla letos mírnější, ale i tak – když je náledí, člověk jaksi tuší, že by se mohl smeknout. A jde nanejvýš opatrně. O co jsou pak záludnější zbytky listí z podzimu a letáky z Kauflandu? O moc přátelé, o moc!



Rekonvalescence pokročila natolik, že už jsem se tento týden vydal do práce. Jsem rád, že jsem našel svoji kancelář pořád ve stejném stavu. Tedy – aspoň pokud se týče jmenovky na dveřích. Paní uklízečka se nejspíš dobře informovala, takže nechala vše pietně ležet tak, jak jsem to tam před třemi týdny zanechal. Včetně nedopité kofoly. Děkuji, připadal jsem si jako Fleming.



S hrůzou jsem zjistil, že po pravidelném sledování seriálů různé kvality se rapidně snížila moje schopnost dívat se na stupidity. Konečně jsem si chtěl vychutnat Kameňák, ale zase jsem ho nedal celý. Můj nový rekord je padesát pět minut, pak jsem přepnul na písničky.



Víte, že Ewa Farna má nový hit? Já ano, rozespalýma očima jsem si přečetl, že novinkou je píseň "Zapadlý krém". Hned jsem si pomyslel – ta má ale tah na puberťačky! Konečně písnička, která se dotýká těch nejnitěrnějších pocitů třináctiletých dívek a jejich problémů, kvůli kterým hladoví, zvrací a dělají takové ty divné věci s modelem nosné rakety Vostok v měřítku 1:440.



Jaké bylo moje zklamání když místo veršů "Jsem dnes v jednom kole – a cítím se macatá – puká mi srdce vole – a zapadla Nivea placatá" jsem slyšel nějaký tuctový text o krámech.



Ještěže to slečna Farna neví, ale ještě než u mě začala, tak už skončila!